Elektřina místo terapie
Adéla si počátky svého onemocnění pamatuje jen matně. Stejně jako začátek vztahu se svým nynějším manželem. Vše se zahalilo do mlh poté, co ji lékaři zmanipulovali k elektrokonvulzivní terapii.
„Jsem si dost jistá, že souhlas vynutili, protože si pamatuji takové záblesky, v paměti mi zůstaly nejsilnější momenty,“ říká Adéla. „Mám vzpomínku na svůj odpor a protest proti tomu, ale jak došlo k tomu, že jsem to podepsala, si nepamatuji. Ale za podmínek, které mají k dispozici, ty kurty a injekce, rozhodně není těžké člověka přesvědčit, aby souhlas podepsal. Člověk chce být už pryč a oni mu tvrdí, že pokud nepodepíše elektrošoky, nikdy se odtud nedostane.“
Adéla uvažuje o tom, jak musel přítel vnímat její hospitalizaci. Protože se snažil vymoci jí lepší podmínky, zakázali mu ji navštěvovat. Když mohli být konečně zase spolu, ukázalo se, že musejí vztah začít budovat znovu. Společné zážitky byly najednou pryč, po elektrokonvulzivní „terapii“ si je nepamatovala. Je téměř zázrak, že přítel těžkosti překonal a postupně si zvykal na Adélinu novou životní situaci a později ji požádal o ruku.
Továrna na invalidní důchodce
Intenzivní pocity poničené paměti a nedostatku lidského slova v Adéle přetrvávají i po létech, svůj negativní postoj k této léčbě vyjadřuje s přehledem člověka, který se na vysoké škole zabýval sociální prací: „Mně připadá, že je hodně zanedbaná psychoterapeutická léčba. Možnost si s někým popovídat o tom, co se děje v mé hlavě, mě dokázala neuvěřitelně uklidnit s o hodně lepšími výsledky než elektrokonvulzivní terapie. Tu by si doktoři měli víc rozmyslet, než to do člověka začnou prát. Sice mi byla poskytnuta psychiatrická péče, ale bylo to dost bídné, vždycky to spočívalo v tom, že mě odvezli do Bohnic, kde mě totálně „vypatlali“ elektrošoky a prášky. Vždyť současná péče je nastavená na výrobu invalidních důchodců! Tím jsem se také „úspěšně“ stala, přestože si myslím, že bych mohla mít lepší potenciál, kdyby pracovníci psychiatrické péče, sociální pracovníci a terapeuti více spolupracovali na rehabilitaci.“ Adéla je momentálně se svým stavem spokojená, začala znovu studovat a věnuje se dobrovolnickým aktivitám. Co se psychiatrické péče týče, ji ale velmi trápí vědomí, že spousta dalších lidí s podobnou diagnózou končí podobně nebo hůř. A vědomí, že by to mohlo být lepší, jen kdyby byla vůle na správných místech.
Vírou proti chaosu
„Zakotvení v křesťanské víře bylo zásadní pro mou duši, a myslím, že i pro celkový psychický stav. Cítím se jistěji jak ve světě, tak ve svých myšlenkách. Jsem členkou Českobratrské církve, což už tak zásadní není, ale společenství je důležité a tohle mi vyhovuje ze zdejších církví nejvíce. Mám pocit, že Bůh zaplňuje tu černou díru, ve které se dříve uhnízdila psychóza. Myslím, že absence náboženství může vést, možná nepřímo, i k psychiatrickým oněmocněním. Stejně jako například k rozvoji drogových závislostí. Potřeba duchovního života nebo poznávání jiných sfér je u všech, a u citlivých lidí obzvlášť silná. Proto je také důležitá v souvislosti s duševním zdravím i pastorační práce. Aby měl člověk vždycky možnost si o duchovních věcech s někým popovídat a nemusel si sám vytvářet bludné konstrukce. Ježíše jsem dřív znala matně a byla to možná inspirace k bludnému myšlení, teď si jako křesťanka můžu dovolit říct, že ho jakoby „osobně znám“ a znám ho zdravým způsobem,“ uzavírá své vyprávění Adéla.
