Jako zatlačený do kouta
Podobné to bylo i na střední škole. Tam měl několik kamarádů a ve volném čase se věnoval sportovnímu šermu, který ho hodně bavil. Byl členem šermířského oddílu a dokonce v této disciplíně slavil úspěch. Jeden rok byl mistrem republiky v šermu šavlí. Jeho spolužáci už měli přítelkyně a Radim by si taky nějakou přál, ale nedařilo se mu navázat s nějakou dívkou bližší kontakt. Vadilo mu to. To u něj jen posilovalo pocit, že je jiný než ostatní. Také se cítil hodně unavený, čehož si nemohlo nepovšimnout i jeho okolí. Když studoval ve třetím ročníku střední školy, začal být hodně vztahovačný. „Došlo to tak daleko, že jsem si pak připadal jako největší blázen ve městě, pak v republice a nakonec na světě. V době mého největšího „zbláznění“ jsem ve škole dělal závěrečně zkoušky. Zvládl jsem je, ale necítil jsem se vůbec dobře. Snažil jsem se to překonat,“ říká Radim. Když nastoupil do zaměstnání do strojírenského podniku, zase měl ty nepříjemné pocity, že se mu spolupracovníci za zády smějí. Nedokázal se kvůli tomu pořádně soustředit na práci. Občas do práce nepřišel a po dvou měsících pracovní poměr ukončil. Nemohl tam vydržet. Našel si jinou práci, ale v ní vydržel jen tři dny. Tyto neúspěchy a špatný psychický stav způsobily, že se opil a pokusil se o sebevraždu. Spolykal prášky. Maminka mu zavolala záchranku, která Radima převezla do nemocnice na oddělení JIP. „Udělal jsem to, protože jsem se cítil v úzkých. Jako zatlačený do kouta. Pod tlakem. Chtěl jsem být normální, ale ono to nešlo. Už jsem slyšel ten smích na moji adresu i z televize. V nemocnici za mnou přišel psychiatr, který mi kladl různé otázky. Na konci naší rozmluvy vyřkl pravděpodobnou diagnózu: počáteční stadium schizofrenie,“ vzpomíná Radim.
Nikde nevydržel dlouho
Pak byl Radim téměř rok v pracovní neschopnosti. Lékař mu předepsal lék, který mu ale nepomáhal. Svoji duševní nepohodu začal řešit s pomocí alkoholu. V hospodě měl partu starších kamarádů. Alkohol se stal jeho věrným společníkem. Začal chodit také do psychocentra na pohovory a autogenní tréninky. „Nevěřil jsem tomu. Nepomáhalo mi to. Pořád mě tlačili do práce, ale běžte do práce s takovými potížemi,“ zdůvodňuje Radim své chování. Přihlásil se přes úřad práce na rekvalifikační kurz v oboru prodavač. Obchod se stavebninami, domácími a zahradními potřebami, ve kterém měl pracovat, ho poslal do Brna na školení. Pro Radima to byl příliš velký stres. Výsledkem bylo, že se na školení psychicky zhroutil. Nicméně v obchodě přesto nějakou dobu pracoval, ale pak znovu změnil zaměstnání. Maminka mu našla práci v nemocnici. Pracoval u nádvorní čety, údržba zeleně, rozvoz prádla. Tam vydržel déle. Jenže jeho stav se postupně zhoršoval, až musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Tam mu lékaři předepsali nové léky. Pomohly mu, ale dost po nich přibral. Cítil se pořád hodně unavený. „Chtěl jsem žít normálně. Mít dobře placenou práci, najít si přítelkyni, ale nedařilo se mi to,“ říká Radim. Nakonec mu to vyšlo alespoň s tou prací. Byla dobře placená, ale fyzicky velmi náročná – dělal montéra. Vysoké pracovní nasazení neustál a znovu měnil zaměstnání. Když jeho obvodní lékařka viděla, čím prochází a jak musí bojovat, navrhla mu částečný invalidní důchod. K němu si hledal přivýdělek. „Nechtěl jsem být pořád závislý na mámě, chtěl jsem jí víc přispívat na domácnost,“ vypráví Radim. K částečnému důchodu mohl být přivýdělek jen do určité výšky. Firma, u které pracoval, tento limit asi dvakrát nepatrně překročila a kvůli tomu mu bylo na jeden rok pozastaveno vyplácení důchodu. „Kolektiv v zaměstnání nebyl nic moc, přesto jsem tam vydržel celý rok. Jenže pak jsem se pohádal s vedoucím a on už mi pak pracovní smlouvu neprodloužil. Kamarádi si mysleli, že jsem flákač, když pořád měním zaměstnání, ale těžko jsem po nich mohl chtít, aby pochopili, co se ve mně děje,“ uznává Radim.
V alkoholovém opojení
V té době se rozhodl „zatočit“ se svou nadváhou. Chodil pravidelně do posilovny, pozměnil jídelníček a zhubl o 20 kilo. Jenže to zahýbalo s jeho psychikou. Znovu měnil zaměstnání. Tentokrát pracoval ve strojírenském podniku jako kontrolor dílců. Také si našel partnerku. Zase se mu zhoršil zdravotní stav, fyzický i psychický. Už to ale nebylo jako dřív, už neměl pocit, že se mu lidi smějí. Teď se mu zdálo, že je někým jiným. „Vztah s partnerkou skončil kvůli tomu, že jsem měl vážné problémy s alkoholem. Dokonce jsem se jednou léčil. Po rozchodu jsem asi čtyři roky prožíval takové alkoholové opojení. Dělalo mi potíže vydržet v práci, tak se mi dost ulevilo, když mi byl přiznán plný invalidní důchod,“ svěřuje se Radim.
Pak přišla životní láska
Baví ho počítače a pohyb – procházky, bruslení, ale říká, že je spíše línější člověk, který si rád odpočine. Rád poslouchá hudbu. „Pak jsem poznal Radku. Největší štěstí zažívám teď poslední rok, kdy je mi vcelku dobře. Radka mi dodala hodně sil do života. Plánujeme spolu budoucnost, svatbu i děti, když to vyjde. Teprve teď mám pocit, že žiju normální život, jak jsem si to vždycky přál. Mamka nám totiž přenechala byt, který jsme si s Radkou nově zařídili. Udělali jsme tam hodně práce. Často jezdíme k Radčiným rodičům a jsem rád, že s nimi dobře vycházím. Také jsme byli v létě u moře a víc než rok spolu bydlíme. Zasnoubili jsme se a na léto chystáme svatbu,“ plánuje Radim s úsměvem.
Radim také pravidelně dochází do komunitního centra pro lidi s duševní poruchou, kde má spoustu kamarádů, kteří ho berou takového, jaký je. „Já asi nemám typickou schizofrenii, ale spíš něco mezi ní a bipolární poruchou, alespoň tak mi to připadá podle léků, které beru. Mně vlastně nezáleží na tom, co mám za nemoc, jde mi o to, abych se cítil dobře. A k tomu, že se cítím relativně dobře, mi hodně pomohl můj lékař a také psycholog, který se mnou trpělivě probíral moje stavy, když mi nebylo dobře. Ale nejdůležitější pro mne je, že mám Radku, kterou mám rád, a se kterou plánuji rodinný život. Myslím, že ona je moje životní láska.“
