Rehabilitace začíná ve sprše. Na stropním zvedáku mě asistent přiveze až do koupelny, kde na mě čeká spousta gumových kachniček. Koupací sestřička se už naučila pouštět na mě hodně teplou vodu. Voda začne téct po vlasech, obličeji a ramenech, tělo se prohřívá a všechny křeče se uvolní. Potom je potřeba rychle mě utřít a obléknout a může začít masírování a protahování. Po hodině takového cvičení jsem už unavená. Stačí mi ale hodina odpočinku a můžu rehabilitovat nanovo. Tentokrát jsem v rukou fyzioterapeutky, která pracuje tzv. Vojtovou metodou. V daném okamžiku to vypadá, že mi jen tak mačká určité body na těle, ale v noci a hlavně druhý den musím dávat fyzioterapeutce za pravdu. Aktivují se svaly a fakt to trošku bolí.
Nejsem žádná hrdinka, takto pracuji jen tři dny v týdnu a ty čtyři zbývající mi celý člověk připomíná svou existenci. Už jsem skoro nemluvila a teď si zazpívám i písničku. Nebudeme mluvit o melodii, ale je poznat, že zpívám a lidé už nemají potřebu mě zachraňovat jako při záchvatu dušnosti. Zkrátka raději cvičte a jakkoliv se hýbejte, i když vám doktor řekne, že jste ležák v paliativní péči. Já se s tímto zaškatulkováním prostě nesmířím.
Monika Henčlová
