Rodiče mi dali dobrý základ do života
Hana Bubeníčková se narodila s těžkým vrozeným postižením. Při porodu se pupeční šňůra otočila kolem nohou a jednu amputovala. Druhá noha se špatně vyvinula. Chybí ji některé články prstů na rukou, což ovlivňuje manuální zručnost a v obličeji má rozštěpovou vadu, díky čemuž dodnes není dokonalá ani její výslovnost. Jako malé dítě, musela podstoupit spoustu operací. Cílem operativních zákroků bylo narovnat poškozenou nohu, aby ji mohla používat. „Měla jsem veliké štěstí, protože jsem mohla vyrůstat v harmonické rodině. Manželství rodičů do dnešního dne trvá a troufám si říct, že je velice šťastné. Rodiče nepřipustili, abych byla vzdělávána ve speciálním ústavu a trávila mnoho dní mimo domov. Vyrůstala jsem mezi zdravými dětmi a do věku puberty, jsem si ani moc neuvědomovala, že jsem postižená. Přemýšlela jsem o tom jen, když se rodiče snažili, abych co nejlépe chodila. Při chůzi jsem měla tendenci pomáhat si trošku tělem a kývala jsem se. Proto mě neustále napomínali. Jak to chodíš? Chodí jenom nohy! Choď rovně! Tenkrát jsem to nechápala, ale dnes jsem jim za to nesmírně vděčná,“ vzpomíná Hana Bubeníčková. Rodiče ji naučili být přísnou sama na sebe. Mnoho pochvaly od nich neslyšela. Říkali, že vše, co udělá dobře, dělá především pro sebe. Vzala si to do života. Je náročná na sebe i na druhé.
Bolestivé období puberty
Přišlo období puberty, první lásky, první zklamání. Najednou pocítila, že je jiná. Zdravotně postižená dívka snáší tohle obtížné období daleko hůř. Výhodou však bylo, že vyrůstala na vesnici. Lidé se tam znají a mají k sobě podstatně blíže. Sousedé ji brali takovou, jaká byla. Také se setkala s tím, že se jí nějaké dítě posmívalo, nebo že na sobě cítila pohledy cizích lidí. To ji přivedlo k otázce: Který problém na světě je největší? Došla k vnitřnímu poznání, že největší problém je ten, který právě prožíváme. „Když jsem si to začala uvědomovat, začalo se mi žít podstatně lépe. Problémy jsou nesrovnatelné, není problém menší nebo větší. Každý z nás má nějaký problém. Z našeho pohledu se nám může zdát problém druhého člověka nicotný, zatímco náš je k neunesení. Na problémy nesmíme hlavně zůstat sami. Vždyť už jen »svěřená starost je poloviční starost«. Měli bychom být vnímaví a citliví, když nám někdo svěřuje své trápení, měli bychom umět dodat sílu, třeba jen tím, že projevíme pochopení. Přesto, že tíhu problému druhého nemůžeme zcela vnímat, neboť jej neprožíváme,“ dodává paní Bubeníčková. Někdy je lépe svoje postižení očividně nést a neskrývat, ve srovnání třeba s psychicky nemocným člověkem, na kterém postižení není vidět a okolí od něho očekává plné nasazení. „Pro mne je nejdůležitější, jak na mne člověk zapůsobí, jak vystupuje, jak se prezentuje, než jak vypadá,“ říká Hana Bubeníčková. Dodává však, že ani to nemusí člověka plně charakterizovat. Je dnes v pozici statutárního zástupce a musí rozhodovat o přijetí či nepřijetí nových zaměstnanců včetně těch, kteří jsou zdravotně postižení. Už ví, jak může člověka pocit nespravedlnosti zlomit a nemusí to být jen zdravotní hendikep.
Přála si být učitelkou, ale osud ji zavedl na jinou cestu
Hana Bubeníčková vystudovala odbornou matematiku. Věděla, jak ji spolužáci brali, když mnohým pomáhala s pochopením učební látky. Moc si přála pracovat jako pedagog, ale učitelství jí nebylo doporučeno. „Pokud bych dnes měla možnost jít znovu studovat, nevím, zda bych si vybrala matematiku. Smysl studia jsem viděla spíš v uplatnění v oboru informatiky, která se tenkrát samostatně ještě studovat nedala. Nicméně studium matematiky mě velmi obohatilo a prohloubilo moje logické myšlení,“ podotýká paní Hana. Od současných absolventů mnohdy slýchává, že jim škola nedala dost znalostí pro praxi. Je však toho názoru, že škola má připravit studenty po teoretické stránce, má je naučit obecným, tvrdá „škola“ praxe přijde až po studiích. Oproti jejím studijním rokům mají dnes studenti spoustu možností se v praxi prosadit již během studií. Sama poznala dost šikovných studentů, kteří získávali cenné praktické zkušenosti třeba v „její“ společnosti. Hana Bubeníčková začala pracovat jako programátorka, pedagogické vlohy uplatňovala při zaškolování nových pracovníků ve středisku a později při zavádění stolních počítačů do kanceláří v celém podniku. Dovoz prvního počítače pro nevidomé do ČR byl pro ni novou životní výzvou. Stála u zrodu procesu vzdělávání nevidomých v oblasti výpočetní techniky. Později se podílela na založení obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno, ve které výuka obsluhy PC pro nevidomé a slabozraké je významnou činností. Vyzkoušela si tak i profesi manažerskou. TyfloCentrum Brno vede od založení a vybudovala tak největší regionální organizací pomáhající nevidomým lidem.
Svět kolem nás není džungle
Jako postižený člověk si i ona kladla otázku: Proč zrovna já? „Osobně si myslím, že člověk, který snadno prochází životem, bez jakéhokoli problému, jednoho dne musí narazit. Pamatuji si krásné chvíle svého života, ale zatraceně dobře si pamatuji ty, kdy jsem narazila. Bolest a negativní zkušenost posunují člověka o krok dále. Život se musí skládat z krásných věcí, ale také z životních úskalí a překážek. Ze všeho negativního i pozitivního se musíme poučit,“ říká Hana Bubeníčková. Osud jí přinesl nový rozměr vnímání své životní cesty. Možná, že startovací čárou nebude zrození člověka. Přemýšlela o teorii, že tu nejsme jenom jednou. Tato teorie souvisí s východním náboženstvím. Je přesvědčená, že svět není džunglí, ale má svůj řád a hluboký smysl. „A pokud to takto přijmeme, tak se snažíme svět udělat lepším. Ne si říci, po nás potopa. Až tu nebudu, ať si dělá svět, co chce. Nemyslete si, že se nepotýkám s problémy, potýkám se s nimi jako všichni. Snadno se o tom mluví, hůře se to provádí v praxi. My všichni děláme chyby. Jde o to nenechat se zviklat, a když už nás to přesahuje, když už si s tím nevíme rady, je dobré dát tomu svůj čas. Vždy si vzpomenu na stará úsloví, třeba že »žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří« nebo »ráno moudřejší večera«. Je v nich staletími prověřená pravda. Je dobré se zklidnit, oddechnout si, vyspat se a druhý den se vám už celý problém může jevit jinak. Problém však neobejdeme a musíme se s ním vypořádat. Jinak nás stále ovládá. Velice mi pomáhá ladit se pozitivně, protože jsem zjistila, že s pozitivním myšlením se člověku žije mnohem lépe. Vnese do jeho života i nový pohled na lidi kolem sebe a přijme fakt, že lidé jsou chybující. Nemyslím si, že existují lidé jen dobří a lidé jen zlí. Snažím se hledat to pozitivní. Ne vždy se mi to daří, v tomto směru se neustále učím,“ vysvětluje Hana Bubeníčková.
