Jezdí na kole zvaném handbike, který je poháněný rukama. „Zatím nejsem tak dobrej, abych byl v reprezentaci a třeba teď na Paralympiádě v Londýně, ale loni jsem byl v Českém poháru druhý. Na kole jsem skoro každý den, to záleží na počasí. Člověk se výborně zrelaxuje, vybije se. Kolem Kladna je cyklostezka po které občas jezdím, ale většinou trénuji na silnici. Vyjedu na trasu, kde nejezdí moc auta, mám praporek a blikačky, aby mě řidiči viděli. Řidiči jsou tolerantnější, když jedu na handbiku, nezastaví mě nebo nevytlačí k příkopu. Sportovat jsem začal prakticky hned po úrazu. Zkoušel jsem všechny možné sporty - atletiku na vozíku, oštěp, disk, líbila se mi lukostřelba,“ říká Roman. Kolo ale není jeho jediná sportovní aktivita. Pravidelně chodí plavat a v zimě je jeho sportem číslo jedna lyžování na monoski. Byl i v Alpách. Chodí také na rehabilitace a každý den cvičí protahovací cviky hlavně na nohy. Jednou si vyzkoušel i hipoterapii, jízdu na koni. Líbilo se mu to, uvolnila se mu páteř, posílilo svalstvo trupu.
Rodina mě podpořila
Roman byl po úrazu v nemocnici v Českých Budějovicích, pak v Motole a nakonec půl roku v Kladrubech. „Když se člověk takhle najednou ocitne v nemocnici, tak to vůbec pro něj není jednoduché. V Kladrubech jsem se učil věci zase úplně od začátku, takové základy jako se vůbec otočit, obléknout, přesuny z vozíku na postel, na záchod, umýt se, dostat se do sprchy, do vany. Ale poznal jsem tam spoustu nových lidí, co umějí žít i se svým zdravotním handicapem. Je to určitě přínos. Pro mě bylo dobré, že mě moc podpořila rodina. Byli tam lidé, kteří měli nějaký handicap a jejich partneři se s nimi rozešli nebo rozvedli. Moje rodina mi i přes onemocnění nadále pomáhá. Mám dva kluky (15 a 11 let), ty se narodili ještě předtím, něž se mi stal ten úraz. Hlavně ten starší syn mi hodně pomáhá. Dělá mi servismana handbiku, když jezdím na závody, tak mi kolo skládá a rozkládá. Na závody se mnou jezdí všichni, když kluci nemůžou, jezdí a pomáhá mi manželka,“ pochvaluje si rodinnou spolupráci Roman.
Nezavřel jsem za sebou dveře
Roman absolvoval Střední průmyslovou školu strojní, pracoval v oboru, ale po úrazu si našel práci jako technik v Praze. „Zaměstnavatel mě vychází maximálně vstříc. Přizpůsobili mi pracovní prostředí, udělali bezbariérového přístupu, toaletu. Klobouk dolů. Mám invalidní důchod třetího stupně, ale nezavřel jsem za sebou dveře, snažím se pracovat především pro rodinu. Chce to nějakou práci nebo sport,“ radí Roman. V Kladrubech poznal, jak je pro lidi s handicapem důležité něco dělat. Jsou tam dobře vybavené dílny, truhlárna, kovodílna, tkalcovna, keramická dílna. Naučil se vyrábět šavle, příbory, svícny. sám si to vytepal, obrousil, natřel. Utkal celkem třicet šál, pro celou rodinu i pro kamarády, každému originál, aby se mu hodila podle koníčků nebo zájmů. Moc ho ta práce bavila. Ve výtvarné dílně dělal trička, technikou savováním a barvami na textil. Také se naučil zahradničit a vyšívat, to podporuje motoriku prstů S počítačem se seznamoval také až po úrazu. „Je to prostě obrovská změna, když se člověku něco takového stane a on je najednou nemocný a s handicapem. Je to takové dno, když se člověk ocitne v nemocnici. Naštěstí mám báječnou rodinu a prima kamarády. Chodili tenkrát za mnou každý den. Nebyl jsem na to sám. Stejně se člověk vyrovnává s osudem a nepříznivou situací skoro celý další život.“
Monoski je jízda na jedné širší lyži, kde lyžař má obě nohy pevně upnuty vedle sebe. Technika jízda je do určité míry podobná jízdě na lyžích. Jeden z prvních typů monoski byl vynalezen v 60. letech a byl později propagován jezdcem Mike Doylem.
