Manželé Večeřovi
Jak dlouho už Roska v Jihlavě působí?
Občanské sdružení Roska Jihlava bylo založeno v prosinci 2005, v únoru následujícího roku proběhla první ustavující schůze. Nemáme sídlo, ani kancelář, úřaduji doma v bývalém dětském pokoji. Na začátku se pro členství rozhodlo kolem třiceti lidí z Jihlavy a okolí, v současnosti je nás asi 45. Roska se tak stala skupinou lidí různého věku, profesí a zájmů, ale hlavně lidí, kteří jsou sami ochotni něco pro sebe udělat a nečekat pouze na pomoc léků a lékařů. Stala se skupinou lidí, kteří se nebojí zasmát sami sobě, a přijímat pokud možno s nadhledem svou zdravotní situaci. Patříme do Unie Roska ČR.
Co všechno svým klientům nabízíte?
Hlavně cvičení, plavání, masáže, pracovní terapii a týdenní rekondiční pobyty. Ty jsou pro nás jedna z nejdůležitějších aktivit. Čtyři hodiny denně jsou zde věnovány rehabilitačnímu a rekondičnímu cvičení a plavání, procházkám v přírodě a po večerech máme naplánované různé aktivity. Jinak organizujeme výlety, společné návštěvy divadla a výstav, zájezdy. Pravidelně dvě hodiny v týdnu cvičíme a jednou týdně plaveme pod vedením proškolené cvičitelky. Jednou měsíčně se setkáváme na schůzi na úřadě Kraje Vysočina, kde řešíme své organizační věci. Také navštěvujeme své imobilní členy v jejich domovech. Snažíme se, aby nabídka činností byla zajímavá pro všechny věkové kategorie.
Jak jste se k práci pro toto občanské sdružení dostala?
Roztroušenou sklerózou onemocněl můj manžel. Když vážně onemocníte, změní se vám vztahy, většinou se změní i přátelé, prostě život se vám převrátí na ruby. I manžel proto hledal nový životní cíl, a v tu dobu jsme narazili na inzerát o nově vznikajícím regionálním sdružení Roska v Jihlavě, do něhož jsme vstoupili a postupným vývojem jsem se pak stala jeho předsedkyní.
Jakým způsobem je Roska Jihlava financována, máte problém s penězi?
Státní dotaci dostává Unie Roska od MPSV ČR, a ta jí pak postupně přerozdělí po částech mezi své regionální organizace na cvičení, plavání a rekondiční pobyty. Je stanoveno, že dotace může pokrýt maximálně 60 procent nákladů. Podporuje nás jihlavský magistrát a přispívají nám i obce, kde naši členové žijí. Máme i stálé sponzory. Na finance si moc nestěžuji. Zatím jsem neměla problém domluvit se s kýmkoliv na rozumné ceně, když pořádáme nějakou akci. Samozřejmě, na finančním pokrytí dané akce se podílejí částečně i členové.
Na jakou zajímavou akci se mohou vaši členové těšit v letošním roce?
Teď to bude od 30. září do 7. října rekondiční pobyt ve Sněžném. Často chodíme v Jihlavě na výstavy, máme kontakt na jihlavské informační centrum, takže víme novinky. Většinou to probíhá tak, že si společně prohlédneme výstavu a pak si dáme někde kafčo. Všude prezentuji, aby s námi na naše akce chodili i rodinní příslušníci našich členů. Je to takové moje krédo. Když například příbuzný toho člověka na akci přiveze, tak vůbec není nutné, aby třeba hodinu seděl v autě a jen čekal. Může se přece zúčastnit s námi. Vždyť není proč se nás stranit.
Vaše občanské sdružení má i webové stránky.
Využití našich stránek vidíme hlavně v tom, že na nich uvádíme především chystané akce, na které se může přihlásit kdokoli a pak zprávy z našich akcí a fotogalerii. Stránky nám slouží k propagaci regionální organizace a její činnosti. Pro nás důležité informace rozesíláme svým členům prostřednictvím e-mailů. Každý si v programu může najít to, co mu vyhovuje, je to dost pestré. Do nabídky pak zařazuji takové akce, které naši členové dokážou fyzicky zvládnout. Byli jsme například na Kleti, kam by sám asi nikdo nejel, a nakonec skoro všichni vylezli, sice pomalu, ale až nahoru na rozhlednu.
Je něco, co vám na práci předsedkyně vadí?
Je pravda, že když třeba napíši nějakému podnikateli žádost o sponzorský dar, tak se někdo ani neozve a dělá mrtvého brouka. To mi docela vadí, ale zase nějak zvlášť mě to netrápí. Jsem dost asertivní jedinec (směje se). Když mám nějaké starosti, tak si zanadávám, a pak akci stejně zorganizuji. Mám štěstí na lidi, v naší organizaci jsou členové, kteří se snaží a chtějí něco udělat. Třeba dvakrát do roka si chodíme posedět k jednomu z nás do medového sklípku. Někdo byl třeba na dovolené, tak ní přinese fotky. V létě míváme i výjezdové setkání u některého ze členů, kde je vždy připravený nějaký zajímavý program. Na poměry uvnitř Rosky si nemůžu stěžovat, máme mezi sebou kamarádské vztahy. Jsou však i členové, kteří se našich akcí neúčastní, ať už z důvodu svého pracovního vytížení nebo z osobních důvodů – nikdo z rodiny nemá zájem je na akci dovézt.
Máte něco na srdci, na co byste ráda upozornila?
Teď se hodně propaguje bezbariérovost pro vozíčkáře, ale na jiné handicapované se nemyslí. Lidé, kteří chodí o francouzských holích, mohou jít například na zámek, ale nevydrží hodinu stát. Měli by tam pro ně mít alespoň nějaké přenosné židle. Byli jsme na exkurzi v jaderné elektrárně Dukovany, kde to bylo moc zajímavé, ale dost fyzicky náročné. Myslím, že by měli počítat s tím, aby si postižení lidé mohli při výkladu a diskuzi někde sednout. Když vozíčkář sedí na vozíku, může ujet deset kilometrů. Ale když má někdo berle, tak ujde třeba jen tři sta metrů a má toho plné zuby.
Co říkáte na sociální systém v naší republice?
Ten mi tedy dost vadí. Když lidé s roztroušenou sklerózou mají invalidní důchod a průkazky ZTP a ZTP/P, a přesto je pořád dokola zvou na posudkovou komisi, stresují je tím a psychicky deptají. Tihle lidé si tu nemoc nevybrali, byli by raději zdraví, chodili do práce a žili normální život. I když jsou na roztroušenou sklerózu už spousty léků, které dokážou zpomalit průběh, měli by si uvědomit, že tahle nemoc se zatím vyléčit nedá.
Máte nějaké plány do budoucna?
Nové plány snad ani ne. Ale chtěla bych i nadále spolupracovat s Roskou Žďár nad Sázavou a Roskou Havlíčkův Brod. Například při oslavách Světového dne roztroušené sklerózy, což je akce, která probíhá jednou do roku. Byli bychom rádi, kdyby se o nás dozvědělo co nejvíc lidí. Organizujeme až čtyři kulturní akce za měsíc s výjimkou prázdnin, takže mi připadá, že je toho někdy až dost. Ale alespoň si každý může vybrat to, co mu vyhovuje. Navštěvujeme Horácké divadlo v Jihlavě, výstavy, chodíme na bowling a na různé exkurze. Jezdíme jednou za rok na výlet a i do divadla do Prahy. Máme Mikulášskou besídku, kam zveme naše sponzory, rodinné příslušníky a známé. Součástí setkání je výstavka výrobků z pracovních terapií, které si zde mohou hosté zakoupit a tím podpořit naši další činnost. Dělám tuhle funkci ráda, protože si myslím, že má smysl a přináší lidem s roztroušenou sklerózou víc aktivit do života.
Foto manželé Večeřovi: Eva Vorálková
Foto z pracovní terapie: Hana Korbičková
