Otče biskupe, díky svému úřadu jste již procestoval řadu zemí celého světa. Kde všude slaví velikonoční svátky?
Velikonoce uznávají všechny křesťanské církve a slaví je také židé. V podstatě naše křesťanské svátky navázaly na jejich Velikonoce, protože židé si v tento čas připomínají vysvobození vyvoleného národa z egyptského otroctví. Křesťané dali těmto svátkům nový obsah, pro ně jsou spojeny s osobou Ježíše Krista, kterého židé neuznávají jako Božího Syna. Pouze některé skupiny židů ho přijímají jako mesiáše, ale těch je menšina. Většina židů věří, že ten pravý mesiáš v budoucnosti teprve přijde.
A jak Velikonoce vnímají křesťané?
Všichni věřící křesťané chápou tyto svátky jako vyvrcholení života Ježíše Krista, který pomáhal lidem, činil zázraky, ale nedočkal se za to vděku. Odsoudili ho na kříž, ale on se za to nemstil. Ježíš neodplácel zlo zlem, nesvolával pomstu na ty, kteří mu ubližovali, ale naopak řekl to veliké: „Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“. Naprosto se vydal do Božích rukou, a to nezůstalo bez odezvy. Ti, kteří ho opustili, když byl na kříži, změnili za krátký čas své smýšlení, a byli ochotni položit život za to, že Ježíš je pravý Boží Syn. Podali svědectví o tom, že zmrtvýchvstalý Ježíš není žádný přízrak, ale ten, kdo zjevil Boží tvář a ukázal lidem, jaký Bůh skutečně je – daruje život, který nezná hranice smrti. A to všechno si připomínáme o velikonočních svátcích.
Křesťanské Velikonoce jsou spojeny určitým řádem, který je pevně zakotven už na počátku oslav tohoto svátku. Můžete nám jej přiblížit?
Velikonoce mají konkrétní strukturu, která se nazývá Triduum – „třídení“: Velký pátek, Bílá sobota a neděle Vzkříšení (tzv. Hod Boží velikonoční). Během této doby si křesťané připomínají, co Ježíš v ten který den prožil. V křesťanské liturgii platí židovské počítání času, podle kterého začíná nový den nikoli o půlnoci, ale už v předvečer s východem první hvězdy. Proto i naše Velikonoce začínají už na Zelený čtvrtek večer, kdy Ježíš se svými učedníky naposled večeřel a jeden z nich – Jidáš – ho zradil. Samotný Velký pátek je pak připomínkou Ježíšova ukřižování. Čtou se pašije, což je z latinského slova „passio“ – utrpení, tedy biblické svědectví o utrpení Krista. V tento den křesťané dodržují symbolický smutek, zříkají se zábav a hodování. Po Velkém pátku přichází Bílá sobota. Je to jediný den v roce, kdy se nekonají žádné bohoslužby. Toto zvláštní „liturgické ticho“ má připomenout Ježíšovo spočinutí v hrobě. V sobotu večer už ale začíná třetí den Tridua – neděle, kdy si připomínáme, že Ježíš vstal z mrtvých. V sobotu večer i v neděli se proto slaví jásavé obřady, při nichž se čtou svědectví o tom, že Ježíš vstal z mrtvých.
Jak podle Vás vnímají tradici velikonočních svátků ostatní – nevěřící lidé?
Vztah nevěřících lidí k největším křesťanským svátkům je nejspíše velice rozdílný, protože řada lidí vůbec neví, co to Velikonoce jsou a jak vznikly. Že jsou odvozeny od slov „Veliká noc“, to znamená noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš Kristus podle evangelia vstal z mrtvých. Mnoho lidí však stále vnímá Velikonoce pouze jako dny volna, maximálně jako svátky jara, které jsou spojeny s určitými zvyky, ale o jejich smyslu a obsahu nic nevědí. Otevírá se veliký prostor pro osvětu. Nicméně musím při této příležitosti pochválit naše sdělovací prostředky, že v posledních letech všechny tyto informace našim lidem nabízejí a často i velmi zajímavou formou. Podle mne patří k základnímu vzdělání vědět, co Velikonoce znamenají, kde mají svůj původ a jaký je jejich obsah. Jestli pak k tomu někdo přistoupí s vírou či ne, to už záleží na jeho rozhodnutí.
Myslíte si, že by naše společnost hlouběji vnímala velikonoční atmosféru, kdyby byl Velký pátek ustanoven státním svátkem, jak je tomu ve většině evropských států?
Určitě by to bylo dobré, protože by vznikla návaznost velikonočních svátků. Nakolik to však přispěje k pochopení obsahu a smyslu Velikonoc, si nejsem úplně jist. Nicméně, jisté zviditelnění to každopádně je. Když se alespoň část obyvatel zeptá: „Proč je vlastně tento den svátkem a proč se mu říká Velký pátek?“, tak už tato otázka nějak souvisí s obsahem Velikonoc. Takže jsem pro! Rozhodně by to přivítali všichni křesťané, a to nejenom z důvodu volna, ale i určité sváteční pohody. Pak by mohli ještě více, bez stálého chvatu každodennosti, prožít hloubku těchto svátečních chvil.
I tak jsou ovšem Velikonoce pro skutečné křesťany daleko větší pohodou než Vánoce?
Máte pravdu, velikonoční svátky nejsou spojeny s dárky, a tudíž i s tím šíleným shonem, který začíná už někdy v říjnu a končí často až na Štědrý den. Lidé pak do takových svátků vstupují plni rozruchu a vnitřního neklidu, zatímco Velikonoce bývají mnohem klidnější. Kromě toho jsou také spojeny s časovým obdobím, kdy slunce nabývá převahy, začíná jaro, a to všechno už samo o sobě podporuje lepší náladu.
Nemrzí Vás, že nevěřící lidé nemají k Velikonocům tak vřelý vztah jako k Vánocům? O půlnoční mši bývají jimi kostely většinou přeplněny, zatímco na Vzkříšení se maximálně pár zvědavců podívá na zapalování ohně, a pak jdou za svou zábavou.
Vidím to tak, že o Vánocích přicházejí do kostelů i lidé, kteří nejsou křesťané, zatímco na Velikonoce tam zavítá spousta „vlažných křesťanů“, kteří se sice k víře hlásí, ale na bohoslužby příliš často nechodí. Nevěřící to v tyto vlahé jarní dny táhne většinou jinam, ale nad tím se nepohoršuji. Samozřejmě by mně udělalo radost, kdybych i o Velikonocích měl možnost tyto lidi oslovit, ale žádnou tragédii, nad kterou bych se měl rmoutit, z toho nedělám. Daleko víc záleží na tom, jak my křesťané žijeme, zda se chováme podle evangelia, a nakolik umíme sdělit to, co je pro nás základním pokladem.
Oslavy Velikonoc jsou prolnuty spoustou lidových zvyků, které mají původ v pohanství. Jedná se především o malování vajíček nebo šlehání pomlázkou. Jak se na to díváte z pohledu církevního představitele?
Velikonoční zvyky sice vznikly v pohanském prostředí, ale kvůli tomu by nebylo dobré je rušit. Vždyť takové vajíčko je symbolem života a malování vajíček je často velkým uměleckým výkonem. Je to lidová tvořivost, která neodmyslitelně patří ke kultuře, a nejinak je tomu i s pomlázkou a vyplácením žen nebo dívek. Ony přece nejsou vypláceny za trest, ale proto, aby se v nich probudil život. Žena je nositelkou života, skrze ni přichází život i v současnosti.
Jsem tedy pro, aby tyto zvyky byly zachovány, ale současně by se nemělo setrvávat jen u vnějšího efektu. Měli bychom si uvědomit, že život je veliký zázrak, který není pouze dílem lidských rukou. Tudíž by se ani význam Velikonoc neměl scvrkávat pouze na lidové zvyky, i když jsou samy o sobě krásné. Každý člověk by měl pochopit hlubší obsah těchto svátků bez ohledu na to, ať už je věřící křesťan nebo není.
Koledoval jste jako malý kluk s pomlázkou?
Samozřejmě, velmi dobře si to pamatuji. Moje vzpomínky jsou spojeny s venkovem, kam jsem jezdil s rodiči za příbuznými a vždycky koledování pro mne bylo dobrodružstvím. Když se mi podařilo vykoledovat nějaká vajíčka a doma si je prohlížet, jak jsou krásně malovaná, tak to byl obrovský zážitek. Dodnes na to velice rád vzpomínám.
Proháněl jste také holky?
Ano, proháněl jsem děvčata s pomlázkou a jednou se mi to dokonce nevyplatilo. Jako malý špunt jsem chtěl vyšlehat jednu osmnáctiletou slečnu a ona mě potom zfackovala. Asi jsem na to šel moc tvrdě.
Při kostelích se hrávaly o Velikonocích pašijové hry. Zapojil jste se do nich někdy jako aktivní herec?
Bohužel ne. Na venkově, kam jsem jezdil koledovat, se nic takového nehrálo. S pašijovými hrami jsem se seznámil teprve četbou a na divadelních prknech jsem je poprvé viděl až v Praze. Bylo to v dřívějším Realistickém – dnešním Švandově divadle, kde byla někdy v 80. letech představena inscenace pašijové hry Umučení našeho Pána Ježíše Krista. Nikdy jsem však v žádném ochotnickém divadle nehrál a v pašijových hrách jsem nefiguroval ani po roce 1989.
Nesetkal jste se s podobnou tradicí ani ve světě?
Vím, že v některých, zejména latinsko-amerických, zemích se velikonoční tradice a zvláště ukřižování Ježíše Krista velmi bouřlivě prožívá. Městy putuje průvod, do kterého se zapojují davy lidí, kteří křičí na Pána Ježíše a hanobí ho stejně, jak tomu bylo při jeho poslední cestě na Golgotu. Jeden muž se obětuje a představuje Krista, který je urážen, bičován či jinak týrán a nakonec ukřižován. Místo hřebů se sice používá provaz, ale i tak je to až masochistické. Takže i v takovéto podobě se mohou „pašijové hry“ předvádět.
Kdybyste dnes mohl v pašijových hrách vystupovat jako herec, kterou postavu byste si vybral?
Teď jste mě trochu zaskočil, ale nejspíš bych si vybral kajícího lotra po pravici. Ten člověk se dopustil velkých nekalostí, ale současně byl schopen nahlédnout svoji špatnost a kát se za ni. To mne velmi oslovuje, protože tato vlastnost v dnešní společnosti chybí. Často mě mrzí, že lidé, kteří se dopustili něčeho závažného, nejsou ani s to, aby se omluvili.
Dříve se u nás při kostelích hrávaly původně náboženské hry jako „O svaté Dorotě“ nebo „Mastičkář“, které časem zlidověly a mnohdy se z nich dokonce staly frašky. Jak se na ně díváte?
Nejsem proti tomu. Tyto hry mají svoji tradici a jsem pro to, aby se lidové hry hrály. Většinou anonymní autoři, kteří je napsali, nebyli hloupí a zpestřovali si jimi život. Lidé na venkově velmi tvrdě dřeli a takové vystoupení pro ně často znamenalo oddych, který byl spojen i s kulturním počinem. Tak proč si minulost nepřipomenout! Vždyť lidová tvořivost patří k dějinám kultury, a tudíž se proti tomu vůbec nestavím.
Přivítal byste hry i o novodobých světcích?
Určitě! Rozhodně by stálo za to napsat hru o Matce Tereze, ale nejenom o ní. Myslím, že u nás máme dluh i vůči našim národním světcům, jako je svatý Vojtěch, svatá Anežka a dokonce svatý Václav, který je naším národním patronem. Jsou to postavy, které zaujaly konkrétní postoje a mohou povzbudit k dobrému životnímu příkladu, tak proč si jich nevšimnout!
Svatý Václav je mimochodem i Vaším jmenovcem. Jak tohoto světce vnímáte?
Velmi si vážím, že jsem nositelem tohoto jména. Vždyť svatý Václav patří neodmyslitelně k našim národním dějinám, ale především je nositelem svatováclavské tradice, která prolíná všemi staletími až do dnešních dnů. Tento světec mě oslovuje především tím, jak se snažil kultivovat prostředí, ve kterém žil. To nebylo vůbec snadné vyjít s pohanskými velmoži, čelit jejich zvykům a zároveň si zachovat svoji tvář. Už sama skutečnost, že zpečetil svůj život mučednickou smrtí, je příkladem, který má co říci i v dnešní době. My sotva dokážeme kultivovat prostředí a s velikými obtížemi čelíme takovému pohanství, které mávne rukou nad všemi duchovními záležitostmi. Svatý Václav není jenom postava z daleké historie. Jeho odkaz je velice aktuální, i když žijeme za zcela jiných podmínek.
Tento světec byl panovníkem, který dokázal pevně stát za svým přesvědčením, ale zároveň vynikal notnou dávkou diplomacie. V čem bychom na jeho odkaz mohli navázat?
Především bychom neměli soudit jiné lidi, ale ani národy nebo náboženská vyznání, aniž bychom se s nimi blíže seznámili. Hodně se setkávám s některými muslimy, pravověrnými židy i s ostatními lidmi, kteří nejsou křesťané, a snažím se s nimi vést dialog. Pokouším se naslouchat, proč se rozhodli pro tu kterou cestu a co jim jejich přesvědčení přináší. A z takových setkání, která jsou zbavena veškerých předsudků, pak může pokaždé vzniknout něco dobrého. Není dobré, když se o druhém dozvídáme pouze prostřednictvím třetí osoby nebo novodobých technologií. Určitě je lepší blíže poznat konkrétní stoupence politických názorů nebo náboženských cest, než si je zařadíme do určité – předem dané hierarchie.
Za rozhovor poděkoval
Stanislav Šumbera(pro o.s. Dobré místo)
