malování mi pomáhá
Do ciziny na zkušenou
Lída maturovala na střední škole obchodní, ale nemohla najít práci, a tak se zaevidovala na úřadu práce. „Byla jsem mladá, chodila jsem na diskotéky, bavil mě tanec a chutnal mi alkohol, po kterém jsem byla příjemně uvolněná. Žila jsem jako většina mladých lidí,“ začíná své vyprávění mladá žena z Jihlavy. Jenže ten rok po maturitě pro ni nebyl dobrý. Nejdřív jí umřela babička, kterou měla moc ráda, pak šla její maminka do nemocnice a nakonec měl vážné zdravotní potíže i tatínek a strávil v nemocnici celý rok. Bratr, se kterým si vždycky dobře rozuměla, byl právě na vojně. V té době si začala uvědomovat, že se sama začíná chovat a cítit nějak divně. Jakoby se ohlašovala nějaká nemoc. Rok byla nezaměstnaná, a tak si našla práci jako au-pair v Německu. Byla v rodině se dvěma dětmi. Starala se o ně, vozila je do školy i ze školy, na kroužky, sama vařila a uklízela velký dům. Jediné, o co se nemusela starat, bylo prádlo a nákupy. Problémem byla i jazyková bariéra. „O základních věcech jsem se dokázala domluvit, ale hovoru na úrovni jsem nebyla schopná,“ vzpomíná Lída na nelehké začátky. Paní, u které pracovala, jí platila soukromou školu, v níž se zdokonalovala v němčině. Tam jezdila až večer po práci a to jí nevyhovovalo. Bylo to daleko. Domluvila si to tedy na dopoledne, ale to bylo ještě horší, protože dopoledne musela zvládnout všechny určené práce a ještě k tomu školu. Cítila zklamání. Když nastupovala, věděla, že bude důležité získat si děti, o které se měla starat. Ale těžko se s nimi domlouvala, takže se jí to nepodařilo tak, jak si představovala. Působilo na ni, že tam v cizině byla sama, bez někoho známého. „Chtěla bych poradit, kdo chce jet dělat au-pair do zahraničí, ať tam jede s kamarádkou,“ nabádá Lída. Bylo tam také jiné podnebí než doma. Zatímco na Vysočině je v zimě většinou sníh, tam tři měsíce jen pršelo a pak zas mrzlo bez sněhu. Navíc měla hodně práce a i ta jazyková bariéra udělala své. „Zpětně si vybavuji, že jsem už tenkrát slyšela hlasy, byly hodně nepříjemné. Přestávala jsem postupně rozumět i běžným věcem, zapomínala jsem a pak jsem se zbláznila,“ říká Lída.
Dramatická cesta domů
„Když paní z rodiny, ve které jsem pracovala, viděla, že se se mnou něco děje, zkontaktovala mého bratra, aby na mě čekal v Praze na nádraží, posadili mě do vlaku a poslali domů. A já jela. Jenže jsem měla hlasy, které mi říkaly, že mám vystoupit, tak jsem asi po 200 kilometrech vystoupila a dva dny běhala po neznámém městě. Měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje, že když budu stát deset vteřin na jednom místě, že „si mě najdou“, a tak jsem zase popoběhla,“ rozpovídala se Lída. „Pořád jsem si kupovala jízdenky na vlak, ale nedokázala jsem ten svůj vlak najít. Hlasy mi říkaly „zahoď pas, zahoď peníze“. Ale zřejmě u mne fungoval nějaký pud sebezáchovy, a tak jsem to neudělala. Naštěstí si mě všimli policisté a zavolali sanitku, která mě odvezla do nemocnice. Odtud doktoři volali bratrovi, ať si pro mě přijede, ale nakonec mě nepustili, protože bych prý cestu nepřežila. Tak jsem tam ještě asi týden nebo deset dní musela být a pak si pro mě přijeli kamarádi,“ říká Lída s tím, že si toho z té doby mnoho nepamatuje, jen to, že tam na ni byli lékaři i pacienti hodní.
Těžké procitnutí
Pak byla konečně doma a dostala se do psychiatrické léčebny v místě bydliště. „Bylo to pro mě takové těžké procitnutí, když jsem se dozvěděla, že mám schizofrenii. Byla jsem z toho nešťastná. Nedokázala jsem se s tím sžít. Rodiče na mne byli hrozně hodní, podporovali mě hlavně v tom, abych brala léky, aby mi bylo dobře. Pomáhalo mi i to, když přijel bratr s přítelkyní. Nejdřív jsem léky nechtěla brát, protože byly velké a špatně se mi polykaly, nedělaly mi dobře a taky měly vedlejší účinky,“ svěřuje se Lída. Nemocná žena se potom uzavřela do sebe, přestala o sebe dbát a pečovat. Nenáviděla se. Nechtěla s tou nemocí žít. Rezignovala na život. V takovém stavu přestala chodit na úřad práce, takže ji po čase vyřadili z evidence a přestali platit pojištění. Kvůli tomu má teď nízký invalidní důchod. „Byla jsem celkově negativně zaměřená. Pak mi dali lékaři dobré léky a mně se ulevilo, jenže po pěti letech mi je vyměnili a mě bylo zase hůř. V roce 2006 jsem byla hospitalizovaná v léčebně a tam jsem dostala výborné léky. Doma mezitím vzniklo komunitní centrum VOR pro lidi s dušení poruchou, kam jsem začala docházet,“ říká Lída.
Malování mi pomáhá
Do centra chodí k panu psychologovi na psychoterapie, na terapeutické skupiny, do kreativní dílny i do kavárny. Naučila se postupně svou nemoc přijímat. Časem jí přibyly další zdravotní potíže – alergie a vlivem nadváhy další civilizační choroby jako cukrovka a vysoký krevní tlak. Teď už prý ani moc hlasy nemívá, spíš jen takové divné pocity, ale s těmi už se naučila žít. Také jí skončily děsivé sny, teď jsou jenom divoké a někdy se jí prolínají s realitou. „Hodně maluji. Říkám tomu terapeutické obrázky. Vycházejí s mých pocitů. Když jsem byla na výstavě Pabla Picassa, nakreslila jsem si pak doma koně a rytíře v jeho stylu. Už čtyřikrát jsem s kamarádkou absolvovala kurz malování v oblastní galerii Vysočina, a na jaře se možná přihlásím znovu. Baví mě to a pomáhá mi to,“ komentuje svou velkou zálibu Lída.
Je důležité myslet pozitivně
Lídě pomáhá, když může jít do centra. Tam má dobré kamarádky, klíčovou terapeutku, kterou má moc ráda. „Ve VORu si připadám, že jsem mezi svými, že mě tam chápou. Schizofrenie je pěkná svině, ale říkám si, že jsou i horší nemoci. Jsem ráda, že to není nemoc smrtelná, a když se s ní člověk naučí žít, tak to taky nějak jde. Na druhou stranu je pravda, že díky nemoci jsem poznala spoustu dobrých lidí a dokážu víc chápat i své rodiče, kteří mají také zdravotní potíže. Dnes už vím, jak je důležité se v nemoci neutápět a myslet pozitivně.“
