Byly to krásné časy. Pak přišel ten den, dali jí kytici a hodinky a mluvili něco o zaslouženém odchodu do důchodu, o odpočinku… Ale ona nechtěla odejít, ani odpočinek nepotřebovala. Byla pořád plná síly, plná elánu, energie měla na rozdávání. Bránila se. Potom jí kdosi řekl, že je čas uvolnit místo mladším. Od té doby seděla doma, hladila kočku a snila svůj velký sen o tom, že ji zase potřebují, že jí chtějí zpátky.
A teď se tady objeví ten neznámý muž a řekne: „Sestři!“ Jeho hlas ji vrátil do reality. Najednou se toho zalekla, a tak raději rychle řekla: „Nerozumím. To bude omyl. Asi jste si mě s někým spletl.“ A hned zavřela dveře. Zády se o ně opřela a tiše se rozplakala. Co když ji opravdu zase někdo potřebuje? Otočila se zpět a položila ruku na kliku. Ale co když je to skutečně jen omyl? Takhle se to nikdy nedozví a bude žít v blažené nevědomosti, v blažené naději, že ji přece jenom někde někdo potřebuje.
Kdyby se ale nakonec ukázalo, že to byl opravdu omyl, jak by ji to strašně ranilo, jak by ji to bolelo! Jednou už si tu strašnou bolest prožila. Víckrát už ne! To raději nic! Spustila teda ruku z kliky dolů a nechala dveře zavřené.
Věra Schmidová
