Skupinová terapie hojí rány duše

Proč otevíráte terapeutickou skupinu pro klienty s neurotickými poruchami?

Je to hodně frekventovaná problematika. Mnoho lidí má vztahové a komunikační problémy, podléhá různým neurotickým mechanizmům. Skupinová terapie se tady velmi osvědčuje. Není samozřejmě určena lidem, kteří trpí těžkou nezvladatelnou psychopatologií. Neurotik ale bohužel často trpí obtížemi celý život, aniž by kdy navštívil psychoterapeuta.

Máte představu, jak velká část populace trpí neurotickými problémy?

V určitých fázích života se do neurotických obtížích dostaneme všichni. Například když se nám dlouhodobě děje něco stresového, nezvládáme to, najednou si všimneme, že se třeseme, že neovládáme myšlenky, začneme špatně spát, to bývá první příznak. Je to hodně frekventováno a můžeme se bavit jenom o míře, v jaké mě to obtěžuje nebo mi to zasahuje do běžného života. Neuroticky občas reagujeme všichni. Někdo to má jako převládající typ reakce celoživotně a už cítí, že ho to tak obtěžuje, že s tím musí něco dělat.

Tihle lidé by si zasloužili terapii?

Neurózu zařaditelnou už do nějaké diagnózy má čtyřicet procent populace. Je toho strašně moc. To vidíte i ve svém životě, že jste někdy tak vystresovaný, že už by to klidně na přechodnou terapii bylo.

To byste pak mohli léčit skoro každého.

Kdybychom šli podle mezinárodní klasifikace nemocí, tak bychom našli kritéria, která člověk musí splňovat, aby byl diagnostikován. Ale já si myslím, že takovou terapii by mohl absolvovat každý a každý by z toho vytěžil, protože tady se to pořád zanedbává.

Jak člověk pozná, že už potřebuje léčbu?

Nemusíme to nazývat léčba, můžeme to nazvat psychohygienickým opatřením. Prostě není od věci trochu se zastavit a podívat se na vlastní život a začít na sobě intenzivně pracovat. Hledat pomoc by měl člověk když vidí, že opakovaně selhává, že je mu dlouhodobě blbě. Chodí do práce, zvládá povinnosti, ale cítí se špatně a opakovaně nabíhá to svých stejných mechanizmů, dělá stále tytéž chyby.

Na co si lidé nejčastěji stěžují?

Společným jmenovatelem všech neurotických obtíží je úzkost, popřípadě strach. Situací, ve kterých jsou lidé úzkostní, které nezvládají nebo ve kterých selhávají, může být celá řada. Člověk selhává v práci, selhává doma, nebo má obtíže v obou těchto oblastech. Na rozdíl od psychotika si neurotik uvědomuje, že nositelem obtíží je on sám, že v něčem je natolik nedostatečný, natolik deficitní, že tam selhává. Lidé s psychotickou poruchou si to neuvědomují, cítí se špatně, ale viní z toho okolí. Neurotik z toho viní primárně sebe. Může to mít i docela dobře pojmenováno. Tito lidé mívají často snížené sebevědomí, sebehodnocení, zhoršené komunikační schopnosti, asertivitu, nejsou schopni autentického projevu, opakují pořád dokola stejné mechanizmy, tím pádem selhávají, tím pádem je jim zle. Ruku v ruce s tím samozřejmě jde křehčí struktura osobnosti, jsou to lidé přecitlivělí, jsou zranitelnější a i to je potřeba trochu zpevňovat.

Oč se ve skupinové terapii jedná? Jak člověku pomáhá?

Klient vstoupí do uzavřené skupiny, což je důležitý fenomén. Ve skupině se postupně buduje důvěra, postupně se budují vztahy, postupně tam vzniká skupinová dynamika, skupinová koheze a pak se tam začnou dít věci, které se pravidelně opakují a byly už stokrát popsány.

Co se tam děje?

Cílem jak individuální, tak skupinové terapie je pomoci člověku, aby si uvědomil, kde selhává, kde dělá chybu a přestal to opakovat. Některé věci není člověk sám schopen nahlédnout, protože je do svého problému emočně ponořený. Pomůže mu, když dostane zpětnou vazbu od někoho, kdo v tom není emočně zaangažovaný a může mu poskytnout jiný úhel pohledu. V individuální terapii je to jenom pohled terapeuta, tedy jednostranný pohled člověka, který je vzdělaný v oboru. Ve skupině, což je výhoda, dostane víc zpětných vazeb a i od lidí, kteří často uvažují selským rozumem a zároveň mají obdobné problémy. Jeden klient třeba mluví o své matce a jinému to bude velmi připomínat nějakou jeho podobnou situaci, podobný konfliktní zážitek. A ten se tím také zpracovává, i když se v tu chvíli mluví o někom jiném. Takže tam působí zejména skupinová dynamika, soudržnost uvnitř skupiny, vztahy, postupné budování důvěry. Lidi pak začnou mluvit i o intimnějších problémech, mohou si v bezpečném prostředí vyzkoušet věci nebo komunikační situace, ve kterých v běžném civilním životě selhávají, mohou si nacvičovat třeba rozhovory s nepříjemnými lidmi.

Stačí to na vyřešení problémů?

Někdy lidem stačí, když jenom řeknou na skupině, co je trápí, dostanou pár postřehů a začnou se dít věci úplně jinak. Pomůže jim to vystoupit z vlastní rigidity a začnou měnit svůj život. Krom toho ve skupině nepracujeme jenom s psychikou, ale klademe důraz i na práci s tělem. Neurotici mají i psychosomatické obtíže, stres se jim někde ukládá, mají bolesti zad, bolí je břicho, mají průjmy, slabosti svalů, napětí, brnění, krční páteř je bolí, hlava je bolí. Chceme ošetřit i tohle, a proto jsme do programu zařadili i autogenní trénink, kdy přes uvolňování svalového napětí dochází i k uvolnění psychickému. Budeme pracovat i s taneční terapií, takže je to takový celostní model. Respektujeme to, že tělo je propojené, že je to jednota duše i těla.

S kolika klienty ve skupině pracujete?

Optimální velikost skupiny je osm lidí. Někteří odpadnou, minimálně dva tři, ale i s šesti se dá pokračovat. Maximum je deset. Dá se začít s deseti s tím, že někdo odpadne. Je potřebná vyváženost pohlaví, nemůže to být jenom ženská skupina.

Aby tam byl alespoň jeden chlap?

To víc. Paradoxně teď se mi hlásí hlavně chlapi. Obvykle bývá převaha žen a tentokrát je víc mužů.

Jsou neurotické problémy výsledkem současného způsobu života nebo je lidé měli i dřív?

Bylo to tady vždycky. Dřív si lidé víc povídali, víc se potkávali, určitě to byla doba míň uspěchaná, ale byla témata, o kterých se nemluvilo. Na rozdíl od současné doby některá témata byla tabuizována. Byly rodinné rituály, ale o některých věcech se nesmělo mluvit. Každá doba má něco jiného, co lidi neurotizuje. Dnes můžeme být neurotičtí z jiných věcích, než jsou potlačená traumata v dětství, kterými se zabýval Freud v souvislosti s hysterickou neurózou.

Jaké impulzy podle vás vedou k neuróze v současnosti?

Je zde obrovská orientace na výkon. Obstojí jenom ten, kdo něčeho dosáhne, což může být strašně stresující. Úspěšnost se tady měří penězi, jsem úspěšný podle toho, kolik vydělám a jak se dokážu prosadit ve společnosti. To jsou věci, které mohou zvětšovat vnitřní napětí, zvlášť když se k tomu přidají ještě osobnostní charakteristiky – křehkost, přecitlivělost, třeba horší výchova. Problémem je vzdalování se ze vztahů, narůstání sociální osamělosti. Velký nešvar vidím ve způsobu komunikace. Nejdeme si spolu sednout, abychom si popovídali, ale potkáváme se jen na různých sociálních portálech, píšeme všechno v e-mailech nebo esemeskách. Může to vést k izolaci, která se pak odráží ve velké osamělosti, kterou lidé prožívají.

Co jako terapeuti můžete lidem nabídnout, co jim poradíte?

Je to hodně individuální. Jako je svět velmi barevný, tak i každý člověk má jinou potřebu. Myslím, že je důležité nabídnout mu pro začátek nějaké sdílení a podívat se s ním právě do toho jeho světa. Lidé často nevědí, že ta otázka je jednoduchá – zjistit, co potřebují. Jde o to, aby si každý začal uvědomovat, co potřebuje, co mu chybí. Pro co si jdu, pro co si chci jít, co mi schází? Člověk ví, že je mu špatně, to na sobě cítí i podle signálů těla, ale často neví, proč je mu špatně, co vlastně má a nechce, co musí a nechce, co by chtěl a nemůže – co potřebuje a co mu chybí. Někdy stačí tohle zjistit, to, vlastně jen člověka nasměrovat. A pak už je to individuální. Může například zjistit, vždyť já se dusím ve své práci, nebo vždyť já zavírám oči před tím, jak jsem nespokojený nebo nespokojená ve vztahu. Takže se snažím nabídnout klientům prostor ke sdílení a snažíme se společně tohle definovat.

Je možné nabídnout takový prostor i ve skupině?

Myslím, že určitě. Je to dost náročné časově i psychicky, protože když to člověk dělá poctivě, tak se jeho stav může přechodně zhoršit, protože začne otvírat témata, která nejsou ošetřená, která jsou bolavá. Ale je to investice, která se hrozně vyplatí. Já sama mám se skupinovou terapií hrozně dobrou zkušenost. Jak čerstvě vystudovaný psycholog jsem v roli pacienta během léta absolvovala souvislý osmitýdenní kurz, který pořádalo Denní sanatorium Horní Palata. Je to už dvacet let a dodnes z toho čerpám, takový to byl zážitek.

Co když v sobě klienti otevřou nějakou Pandořinu skříňku?

Když do toho jdou poctivě, tak ji otevřou.

A co se stane, když se najednou objeví všechny problémy, které se snažili nevidět? Je to zvládnutelné?

Je. Samozřejmě nemůže mít ve skupině člověka, který je úplně na dně a potřebuje hospitalizaci. To by bylo nezvladatelné. Mluvíme o lidech, kteří relativně drží a budou řešit nějaké dílčí problémy. Lidé, kteří skupinu vedou, musí mít výcvik a dostatečné zkušenosti, aby klientům vytvořili bezpečné prostředí a zaručili jim, že i když půjdou do těžkých a bolavých témat, že jim neublíží a že je dokážou ošetřit. Samozřejmě nezaručíme, že jim přechodně nebude hůř, protože i tady platí, že to, co se hojí, z počátku bolí.

Čím můžete proces hojení psychických ran podpořit?

V rámci stacionáře budeme mít tři dny v týdnu dynamickou verbální skupinu, kde proběhne hlavní část práce. K dotažení a jakoby uhlazení pak zapracuje s tělem. Při autogenním tréninku budeme používat Schulzovu metodu. Nejprve se dají končetiny do tíhy, pak se tam vsugeruje pocit tepla, dochází ke srovnání dechu, tepové frekvence, uvolnění svalstva. Je to i krásný způsob pro lidi, kteří nemohou usnout. Tělo relaxuje a pacient se za deset týdnů autogenní trénink naučí sám. Jednou týdně proběhne taneční terapie. Není to výuka tance, ale práce s tělem, vyjadřování emocí přes hudbu. A jednou za čtrnáct dní bude arteterapie. Povede ji moje kolegyně, která bude dělat autogenní trénink.

Skrývá v sobě práce v terapeutické skupině ještě nějaká rizika?

Když s někým trávím hodně času a postupně mluvím i o intimních věcech, tak to svádí k navazování vztahů. Před tím varujeme vždycky na začátku, je to dost velké riziko. Pokud během skupinové terapie vznikne důvěrnější vztah muž-žena, tak jeden nebo druhý musí přestat ve skupině účinkovat. K někomu, komu říkám důvěrné věci, si postupně začnu vztah budovat. Ale jsme spolu pouze tady a teď a byl by to jen náhradní vztah, rozhodně to není ten vztah, který vzniká v běžném životě. Jsou to přenosové vztahy, jako se to stává v individuální terapii. Klient se zamiluje do svého terapeuta a neuvědomuje si, že se zamiloval pouze do zástupné osoby. Máme zkušenost, že klienti mají tendenci scházet se i po ukončení skupiny. Protože jim ta skupina chybí. A taky máme zkušenost, že to potom zanikne rychle, že se sejdou dvakrát třikrát a pak se vrátí do života.