Setkal jsem se s Davidem (33), který trpí schizofrenií, a jeho dobrovolníkem Vlastou (32). David je v Dobroduši zaregistrován asi pět let a měl už před Vlastou dva jiné dobrovolníky. V druhé polovině roku 2012 byl hospitalizován v léčebně v Bohnicích, kde strávil celkem osm měsíců. S Vlastou se začal scházet na konci října 2012, a přestože první setkání nedopadlo kvůli Davidově špatné nála- dě úplně nejlépe, nyní se pravidelně scházejí každý týden na dvě až tři hodiny. Většinou spolu chodí do čajovny, někdy také na procházky, jednou byli plavat. Povídají si o všem možném, občas si předem určí nějaké konkrétní téma rozhovoru. Vlasta vystudoval vysokou školu a teď už několik let pracuje jako programátor. O svém dobrovolnictví říká, že mu dává smysl, někdy dokonce větší než jeho práce. „Dělal jsem předtím dobrovolníka pro Člověka v tísni, šlo o doučování v rámci Programu sociální integrace. Oslovuje mě to, je to takový doplněk k tomu, že člověk nechodí jenom do práce z práce,“ říká Vlasta. Školení pro dobrovolníky, které v Dobroduši absolvoval, mu připadalo velmi dobře připra- vené. „Trvalo dva dny a bylo hodně přínosné. Bylo tam psychiatrické minimum, také příběhy dobrovolníků, kteří mají dlouholeté zkušenosti s touhle prací. Dostali jsme informace o tom, s jakými situacemi se člověk může setkat,“ popisuje Vlasta. Narozdíl od jiných dobrovolníků měl výhodu v tom, že jedna jeho kamarádka je duševně nemocná, takže už měl představu, jak se chová člověk, který není v akutním stádiu nemoci a je zaléčený. Proto se ani po setkávání s Davidem jeho názor na duševně nemocné nijak zásadně nezměnil.
Diagnózu odmítá
David není se svou diagnózou schizofrenie sžitý, v zásadě ji odmítá. „Když mi někdo řekne, proč máš důchod? A já řeknu: kvůli schíze, tak si uvědomím, že to je něco hrozného, ta nemoc. A to bych nechtěl teda mít. Ještě tak nějakou úzkost nebo maximálně depresi, to se stává, že něco takového mám. Když se to stane, tak s tím pracuju a nějak to Služba následné péče Dobroduš vyléčím, nějak se z toho člověk musí dostat,“ říká David. Léky ale bere a jednou za čtrnáct dní dostává depotní injekci s antipsychotikem. Dřív trpěl také klaustrofobií, nemohl vydržet v uzavřených místnostech, ale z toho ho v Bohnicích vyléčili. „Naposled jsem musel být v Bohnicích osm měsíců, protože jsem neměl kam jít. Máma mě doma nechtěla, táta bydlí na chalupě, tak to prostě nešlo jinak než do těch Bohnic,“ vysvětluje David. Teď nově žije v chráněném bydlení, kde ale také není úplně spokojený. I v chráněném bydlení jsou velké komunity, žije tu až patnáct lidí. Setkávání s Vlastou Davidovi velmi pomáhá, i z Bohnic za ním dojížděl do města do čajovny. Cestování je pro něj někdy složité, zvlášť když se zrovna necítí dobře, ale stojí mu za to úzkosti překonávat.
Počátky služby Dobroduš
Psal se rok 2004, když se pracovníci SOS centra Diakonie ČCE zúčastnili konference Bílá místa v sociálních službách. Tehdy si uvědomili, že je tu velké množství lidí s duševním onemocněním, kteří se potýka- jí se samotou, odcizením, strachem a podobnými pocity. Tito lidé byli opakovaně frustrováni ve své potřebě po přirozeném lidském kontaktu. Hledali podporu a jakési dlouhodobé provázení. Vznikla tedy myšlenka vytvořit projekt, v jehož rámci by se mohli duševně nemocní setkávat s dobrovolníky na pravidelné bázi. Na počátku byla spolupráce s občanským sdružením Máme otevřeno?, které už podobnou službu realizovalo pro jinou cílovou skupinu. Postupně se ale Dobroduš osamostatnila a během roku 2006 vzniklo prvních 11 dvojic, tvořených vždy duševně nemocným a dobrovolníkem. V průběhu let se počet dvojic stále zvyšoval, dnes jsou jich zhruba tři desítky.
Kdo jsou dobrovolníci
Základním požadavkem na dobrovolníky je dosažení věkové hranice 20 let. „Jsou to většinou vysokoškolští studenti sociální práce, teologie i dalších oborů, ale nejenom ti. Máme tu i pracující lidi, třeba kolem třicítky, kteří pocítili potřebu dělat něco smysluplného, co by nebylo tolik zaměřeno k jejich oboru a co by pomáhalo lidem. Máme tu i starší dobrovolníky, převážně ženy. Ale většina jsou studenti,“ vypočítává Šimon Jelínek z Dobroduše. Na otázku, jestli je více volných dobrovolníků nebo uživatelů služby, odpovídá, že je více čekatelů z řad klientů, především mužů. Důvodů je hned několik. Na dobrovolníky jsou kladeny relativně vysoké nároky, musí projít postupným proškolováním a zavázat se ke spolupráci minimálně na půl roku. A protože se v Dobroduši povětšinou nevytvářejí dvojice muž a žena, aby se předešlo případné jednostranné zamilovanosti, je trochu přebytek na straně volných klientů mužů, protože se obecně hlásí více dobrovolnic než dobrovolníků.
Do kina nebo na kafe?
Setkávání dobrovolníka s uživatelem služby není nijak přísně formálně ohraničené, schůzky probíhají zhruba v časovém rozmezí 6 až 10 hodin měsíčně. Přestože se jedná o křesťanskou službu, nepředává se tu žádná ideologie. Důležitá je oboustranná dobrovolnost. Dobrovolník nesmí být zneužíván, aby třeba u uživatele služby musel vykonávat činnosti, které by si měl uživatel zajišťovat samostatně. A naopak, uživatel nesmí být nucen ke změně svých postojů nebo názorů, jeho osobnost je plně respektována. Dobrovolník s klientem mohou chodit do kina, do divadla, na výstavy, mohou si spolu číst nebo chodit nakupovat, učit se zacházet s počítačem, navazovat nové kontakty, společně zvládat jednání na úřadech a spoustu dalších věcí.
Odborná garance
Kromě dobrovolníka se duševně nemocný člověk může spolehnout na pomoc tzv. klíčového pracovníka, kterého pro každého uživatele služby tvoří jeden ze stálých zaměstnanců Dobroduše. Ten spolupracuje s uživatelem i při řešení problémů v oblasti bydlení, práce, vzdělávání a volnočasových aktivit – vede uživatele služby k využívání jeho dovedností a vědomostí, pomáhá mu uskutečňovat vlastní projekty. Prosazuje práva a zájmy uživatele, například při jednání s úřady a s lékaři. Podporuje také uživatele ve chvílích, kdy dochází k destabilizaci jeho zdravotního stavu. Užívání služby tak není spojeno pouze s dobrovolnictvím, má mnohem širší záběr. Přesto se dobrovolnictví stalo jakýmsi symbolem Dobroduše, a je to právě klíčový pracovník, kdo přiděluje dobrovolníka k uživateli, odborně zastřešuje jejich setkávání a sestavuje individuální plán.
Jak poznat, že si sednou
Velmi důležité je, aby si dobrovolník s uživatelem služby navzájem rozuměli. „Je to docela alchymie, ale tím, že klienty známe delší dobu a dobrovolníky taky, tak už máme docela odhad na ty dvojice,“ popisuje Marcela Ječná z Dobroduše. „Zároveň děláme dotazníkové šetření u dobrovolníků i klientů a ptáme se, jaká je zakázka. Co může nabídnout dobrovolník a naopak, co chce klient a jestli to jde dobře dohromady. Třeba chce věřícího, nevěřícího člověka, někoho staršího mezi třiceti a čtyřiceti a podobně. I kvůli tomu ne vždycky zapojíme všechny dobrovolníky,“ vysvětluje Šimon Jelínek. „Když přijde klient se zakázkou, která nejde naplnit, snažíme se společně najít nějakou jinou, která by naplnit šla. Takže se představy obou trochu pozměňují a vztah dobrovolníka s klientem se postupně vyvíjí. V ideálním případě se oba setkávají až dva roky.“
