Jakuba, jak budu pana Dokonalého občas nazývat, jsem potkala na střední škole. Byl to ten typ kluka, na kterého „letěly“ všechny holky ve škole, tedy i já. Čím častěji jsem ho viděla, tím více se mi líbil. Později jsem se do něho zamilovala. Měl totiž všechno, co se mi u mužů líbilo a doposud líbí. Alespoň mi to tak připadalo. Z mého pohledu to byl kluk, který rád riskuje, má rád adrenalin, je akční a není s ním nuda, a to bylo to, co mě na něm tolik fascinovalo. Vzhledem ke svému postižení jsem však věděla, že takový kluk by se mnou nikdy nechodil a ani bych to po něm nechtěla. Nechtěla bych mu zkazit jeho pověst „hvězdy“ a ani jsem si náš vztah nedokázala nijak představit. Musela bych se stydět sama za sebe, že On, který může mít kteroukoliv holku, na kterou si ukáže, by chodil se mnou, s holkou na vozíku. Chtěla jsem se proto s ním jen přátelit.
Spolužáci mě před ním varovali a odrazovali mě od něho. Řekli mi, že kouří marihuanu a nikdy si nic a nikoho nepamatuje. Mě to ale neodradilo, naopak mě to k němu ještě více táhlo. Brzy jsem na něho dostala číslo. Později jsme si navzájem napsali k Vánocům a také mi odepsal, když jsem mu přála štěstí u maturity. Na základě toho jsem si říkala, že není pravda to, co se o něm říká, že je to zcela normální a hodný kluk. Po jeho maturitě jsem mu napsala znovu, ale to mi již neodepsal.
Zkoušela jsem to ještě několikrát, ale bez odezvy. Ostatní mi již opět kladli na srdce, ať ho nechám být, že on si mě již nepamatuje. Postupně jsem se dozvídala, že klame dívky. Pro mě to byl ale stále pan Dokonalý. Takže jsem si říkala: „Ale vždyť mi předtím úplně normálně napsal. To přece není možné, že by byl takový, jak se o něm říká.“ Okamžikem, kdy se moje zamilovanost změnila v posedlost, bylo, když mi jeho spolužačka řekla, že se mám na něho vykašlat, že on má kamarádů hodně a že je to hrozný idiot, který si mě již vůbec nepamatuje. Ve chvíli, kdy ho jeho kamarádka nazvala idiotem, jsem se rozčílila natolik, že jsem se rozhodla jí a všem ostatním dokázat, že on není žádný idiot a že si mě velmi dobře pamatuje.
S čistými úmysly a s plným vědomím toho, co dělám, jsem ho začala terorizovat sms zprávami, kde jsem po něm slušně vyžadovala jenom to, aby mi přátelsky odepsal, abych věděla, že je v pořádku. Nic víc jsem po něm nechtěla. Když mi ani potom neodepsal, tak nejenže jsem do toho začala zapojovat i ostatní (kterým vždy odepsal), ale také jsem na to šla po zlém, a to už nebyly hezké zprávy. Na druhé straně jsem si říkala, že ho třeba tímto způsobem přinutím k tomu, aby mi odepsal. Bylo mi jasné, že ho takhle obtěžovat nesmím, že z toho mohu mít problémy. Uvědomovala jsem si velmi dobře, jaké to pro něj musí být otravné a hrozné. Proto se mu vůbec nedivím, že mi několikrát napsal, ať ho už neobtěžuji. Nechtěla jsem mu vůbec ublížit. Chtěla jsem, aby na něj všichni změnili názor a aby ho viděli takového, jakého jsem ho viděla já. Nevím, jak dlouho se to táhlo. Chtěla jsem ho jen změnit. Bohužel se mi to nepovedlo.
Když jsem byla ve třetím ročníku, moje profesorka nadiktovala mé mamince, co bych měla jíst, abych nebyla tak „zavalitá.“ Je pravda, že jsem v té době při své výšce 150 cm vážila 55 kg a ani rodině ze strany mého táty se moje postava příliš nelíbila. Ostatní mi ale tvrdili, že vůbec zavalitá nejsem. Moji postavu zdůrazňovalo velké poprsí, za které jsem se tehdy ještě velmi styděla. Dnes bych tuto svoji přednost uvítala s radostí a více bych si jí vážila. Zkusila jsem tedy poprvé v životě dietu.
Pár dní před maturitou jsem znovu napsala Jakubovi. On již pochopitelně nevydržel moje útoky a napsal mi, že nejsem normální, když mu píšu sto zpráv denně, ať se vzpamatuji a že jestli s tím nepřestanu, tak si vymění číslo. Tato zpráva mě srazila na dno. V hloubi duše jsem sice věděla, že to nejspíše tak nemyslel, navenek jsem si to však vzala osobně. Až toto jeho odmítnutí bylo příčinou toho, že jsem přestala téměř jíst a začala hladovět.
Od chvíle, co mi poslal tuto zprávu, to se mnou začalo jít z kopce. Byla jsem naprosto v šoku a nebyla jsem schopná racionálně uvažovat. Vypadalo to, jako kdyby mi přeskočilo. Sestřenice jsem se stále dokola ptala: „Co když na mě podá trestní oznámení za obtěžování?“ Ona se mi smála a říkala, že ten sotva půjde na policii. To mi ale nepomohlo. Měla jsem strach. Rozbrečela jsem se ze strachu, vzteku, který jsem na sebe měla, ze zklamání a z prohry, že jsem to tentokrát nezvládla. Sestřenice mi říkala, ať se uklidním. Když to již nemohla vydržet, zavolala mu a zeptala se, co ta zpráva měla znamenat, že teď brečím. Jakub se omluvil a řekl, že byl naštvaný, že to tak nemyslel, ať už prý nebrečím.
Před maturitou jsem se ještě celkem držela, ale pak jsem začala skutečně hladovět. I když jsem něco sníst musela, abych u rodičů nevzbudila podezření. Bylo toho však čím dál méně. Bylo mi z hladu neskutečně špatně. Nedá se to ani slovy popsat. Vždycky jsem si ve svém pokojíku lehla a čekala, až mi bude líp. Jednou večer mi tatínek přinesl na talíři nakrájený pomeranč, kde ležel i nůž. Když odešel, tak jsem chvíli jen tak seděla a potom jsem si vyhrnula levý rukáv, vzala jsem nůž a přitiskla si ho k zápěstí… Nevím, co se lidem honí hlavou nebo jestli vůbec myslí na svoji rodinu a na příbuzné, když mají v úmyslu spáchat sebevraždu. Já jsem v tu chvíli myslela pouze na sebe a na to, zda to bude bolet. V tom, abych tehdy spáchala sebevraždu, mi zabránil pouze strach z bolesti. Kdybych se jí ale tolik nebála, udělala bych to!
V následujících 3-4 dnech si moje tělo zvyklo na to, že již nedostává pravidelný a dostatečný přísun potravy, a tudíž mi již nebylo tak špatně. Zkrátka jsem si na hladovění zvykla. Když jsem vážila jen 45 kg, začaly se objevovat zdravotní problémy. V nadměrné míře se mi kazily a bolely zuby, ztrácela se mi menstruace a v noci mi byla velká zima a nemohla jsem se zahřát. Také jsem měla natolik stažený žaludek, že jsem nemohla nic sníst. Zřejmě jsem musela vypadat hrozně, protože mě tatínek jednou, když jsem byla jen ve spodním prádle, postavil před zrcadlo, abych se na sebe podívala, jak vypadám. Maminka mě strašila tím, že půjdu do psychiatrické léčebny. Mně samotné se naopak moje postava líbila, okolí mi říkalo, jak jsem zhubla a jak mi to sluší a já jsem byla šťastná. Usmyslela jsem si, že si svoji váhu musím za každou cenu udržet.
Dnes je mi 27 let a od mého kritického období uplynula již dlouhá doba. Když se na sebe podívám do zrcadla, zdá se mi, že jsem tlustá a můj obličej vypadá opět jako „melounek.“ Když se vidím po dlouhé době s přáteli, pokaždé se jich ptám, zda vypadám stejně, zda jsem nepřibrala. Se svou postavou stále nejsem spokojená. Sama sobě se nelíbím. A každý problém řeším tak, že přestanu jíst. A tak to jde stále dokola. Je mi líto, že jsem v důsledku hladovění přišla o své pevné a velké poprsí. Nyní jsou má prsa povislá.
Nezáleží na věku a ani na zdravotním stavu. U každého z nás, ať je to dívka nebo chlapec, žena či muž, se může objevit porucha příjmu potravy v podobě mentální anorexie nebo bulimie. Zklamání z lásky, jiný osobní problém nebo jakékoliv neslušné vyjadřování se o postavě jiné osoby, byť je to myšleno pouze z legrace, je příčinou nebo pohnutkou k tomu, že tato osoba začne úmyslně hladovět. A právě to vede k následným poruchám příjmu potravy, které jsou psychického rázu a mohou vést v nejhorším případě i k úmrtí člověka. Nikdy nemůžeme vědět, jak je člověk ve svém nitru citlivý a jak se ho mohou dotknout narážky na jeho postavu. Věty typu: „Tebe je dost. Ty jsi nějak přibrala. Podívej se na sebe, vypadáš hrozně. Z tebe je ale cvalík! Ty bys neměla týden nic jíst. Máš velké břicho, měla bys zhubnout,“ atd. bychom podle mně vůbec neměli vypouštět z úst.
Petra
