Je podle vás možné smířit na jedné straně snahu některých rodičů o co největší kontrolu nad životem už dospělých dětí s vážným duševním onemocněním a na druhé straně snahu psychiatrických pacientů o co největší svobodu vlastního rozhodování?
Myslím, že v podmínkách komunitní péče jsou obě protichůdné tendence slučitelné. Opravdu to chce, aby s rodinou někdo pracoval, aby korigoval tendence rodinných příslušníků zaplavit nemocného láskou a péčí, protože to má zhoubné důsledky. Pacientská snaha po autonomii, nezávislosti, po svéprávnosti v širším slova smyslu je myslím dobrá. Ale pokud pacient opakovaně rozfofruje invalidní důchod hned, jak ho dostane, a pak po zbytek měsíce už nemá ani kačku, je třeba s tím něco dělat. Vyrovnávání těch protichůdných tendencí se lépe realizuje v podmínkách komunitní péče, než když do hry stále vstupují velké psychiatrické léčebny, které člověka ochraňují, ale zároveň mu berou většinu jeho práv a snímají z rodinných příslušníků nějakou aktivitu, nějakou snahu. Dokud je pacient pod křídly léčebny, je zahrnut péčí jakési omnipotentní instituce, která všechno zajistí, ale propuštěním to končí.
Jak by se daly v podmínkách komunitní péče lépe vyřešit problémy související například s nedobrovolnou hospitalizací?
Rodiče jsou nešťastní z toho, že na své dítě musí volat policii, aby se vůbec mohlo léčit, a přáli by si jednodušší cestu k potřebné péči. Mnozí psychiatričtí pacienti se naopak obávají, že usnadnění nedobrovolné hospitalizace by mohlo znamenat, že je bude rodina svévolně posílat do blázince.
Na jednu stranu nelze radikálně určit, že rodinný příslušník bude mít vždycky právo rozhodnout o nedobrovolné hospitalizaci bez jakékoliv kontroly, to by mohlo vést k velkému zneužívání takového práva. Na druhou stranu zase nelze veškerý rozhodovací proces nechat na pacientovi. V Anglii to řeší zákon o duševním zdraví, kde je určeno, že o hospitalizaci rozhoduje ošetřující lékař pacienta, jeden nezávislý lékař nebo psychiatr a sociální pracovník, který zná problematiku konkrétní rodiny a celý systém sociální pomoci. Sociální pracovník je s rodinou v kontaktu obvykle delší čas, snaží se pochopit všechny souvislosti a jeho hlas je neopomíjený, má stejnou váhu jako hlas psychiatrů. Takže to je ten spojující článek mezi rodinou a systémem, který by měl na osobně-lidské rovině porozumět celému kontextu.
Při rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci je velký problém v tom, že v akutním stavu nemá duševně nemocný člověk náhled na své onemocnění.
Je to samozřejmě obtížné, speciálně u manických pacientů, kteří navíc působí zdravě, akorát jsou aktivní, nespí, nejí. Na druhou stranu, ne každý pacient, který nemá náhled si zaslouží nedobrovolnou hospitalizaci nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Mám řadu pacientů, kteří nemají náhled na své onemocnění, ale fungují samostatně, bydlí samostatně, uživí se. Někdo holt píše jedenkrát denně dopis na nějaké ministerstvo a stěžuje si na různé přehmaty vůči své osobě, zaměstnává se tím, ale nikoho neobtěžuje, nenapadá, stará se o sebe, je to upravený, dobře živený člověk. Žije sám, jenom třeba nevychází se svými příbuznými. Jedna věc je, když rodina s pacientem nevychází, protože halucinuje, je agresivní, projevuje se paranoidně a jiná věc je, jak s ním vychází za normálních okolností, jaký je vůbec jejich lidský vztah.
Na základě čeho lze nemocného člověka zbavit svéprávnosti?
O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům musí rozhodnout soud. Záleží na tom, v jakém stavu se člověk nachází. O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhodne na základě většího počtu svědectví, když se nasbírá dostatečné množství argumentů. Například když ten člověk není schopen hospodařit se svými penězi, když je schopen opakovaně podepisovat různé smlouvy, půjčovat si peníze a podobně.
Většina lidí si myslí, že psychiatričtí pacienti jsou nebezpeční a společnost by se měla před nimi chránit. Může na tom něco změnit zavedení systému komunitní péče?
Pokud by komunitní péče byla dostatečně intenzivní, včetně aktivního asertivního vyhledávání pacientů, kteří jsou ve zvýšeném riziku nějakého agresivního chování, určitě by se toto riziko výrazně minimalizovalo. Nazírání veřejnosti na psychotické pacienty by se pak mohlo posunout k pozitivnímu pólu. O ulici vedle, o barák vedle nebo o byt vedle bydlí člověk se schizofrenií. Není to nějaký šílenec, který je zavřený za vysokými zdmi někde na kopečku, ale je to můj soused. Nějak ho vnímám, mluví si třeba pro sebe, ale zároveň uklidí celej barák.
Zatím se ale veřejnost duševně nemocných spíš bojí? V čem vidíte hlavní příčinu?
Je to hodně dáno tím, jaké informace nám média předkládají. Schizofrenik umlátil svoji babičku. Média nás formují a deformují naše vnímání a myšlení. Většina lidí má pak tendenci závažnější psychiatrické pacienty zavřít zpátky do ústavu za vysoké zdi. Je to tím, že veřejnost nevnímá duševně nemocné lidi komplexně. Pozitivních zpráv je strašně málo, veřejnosti se dostávají negativní informace.
Média tím přispívají ke stigmatizaci psychiatrických pacientů a jejich rodin. Rodina s vážně duševně nemocným člověkem se přitom musí vyrovnávat s obrovskou zátěží. Co je pro rodiče podle vaší zkušenosti nejobtížnější?
Duševní onemocnění je břemeno, které podle mě zhruba ze šedesáti procent doléhá na pacienta, ale zbylých čtyřicet procent břemene je na rodinných příslušnících. Jestliže jeden ze členů rodiny onemocněl závažným duševním onemocněním, například schizofrenií, jsou tím bezesporu také zatíženi. Musí se vyrovnávat s pocity hanby vůči okolí, studu, viny, že to možná zavinili nesprávnou výchovou. Musí se vyrovnávat s tím, že jejich syn či dcera už nikdy nebudou lékaři, právníky, že možná skončí s výučním listem a budou dělat do konce života nějakou jednoduchou práci. Musí se vyrovnávat s přísunem maligních informací, jak to nazývám, ze strany psychiatrů. Například „váš syn je schizofrenik, jde o nevyléčitelné onemocnění, dostane plný invalidní důchod, nejspíš ho čekají další hospitalizace, po celý život bude brát léky,“ atd. To jsou všechno opravdu zhoubné informace, které rodinné příslušníky a samozřejmě i pacienta hodně oslabují v jejich tendenci ke zdraví, k co nejlépe spokojenému plnohodnotnému životu. S tím vším se rodinní příslušníci musí vyrovnávat a potřebují možná stejně intenzivní psychoterapeutickou možná i psychiatrickou pomoc jako pacient. Nemusí to být ale jenom rodinní příslušníci, mohou to být partneři, partnerky, všichni jsou zasaženi a ještě musí čelit předsudkům okolí.
Mohou ke zlepšení svého mediálního obrazu přispět i sami psychiatričtí pacienti?
Od prvopočátku, hned po roce 1989, jsme se snažili o větší profesionalitu komunikace s veřejností. Posílali jsme pacienty na různá řečnická školení, aby si byli jistější, aby věděli, jak se vyjadřovat. Teď už fungují svébytně, nezávisle na nás profesionálech, vytvořili si vlastní identitu, která vychází z jejich psychiatrické minulosti. Někteří jsou touto zkušeností do té míry posíleni, že se už vyhraňují vůči psychiatrii, vůči psychiatrickým, psychoterapeutickým přístupům.
Do jaké míry brání psychiatrickým pacientům v prosazování jejich zájmů zdravotní stav?
Vedoucí představitelé pacientských organizací musí být zdraví natolik, aby to ustáli, aby se zorientovali v situaci. Musí umět myslet, rozhodovat se, jednat se zástupci státní správy, přednášet na veřejnosti. Je to také o lobování v parlamentu, mezi poslanci i senátory. K tomu musí být dostatečně zdraví, pevní, už tímhle se odlišují od těch nezdravých, u kterých duševní onemocnění stále přetrvává a ovlivňuje jejich vnímání, myšlení, jednání, sociální začlenění, atd.
Nemluví někdy aktivní, zdravější pacienti spíš za sebe než za šedou mlčící většinu duševně nemocných lidí, kteří na tom nejsou tak dobře?
Všiml jsem si, když někteří pacienti mluví o své vlastní zkušenosti, anebo o tom, co udělala jejich svépomocná organizace, že mají zvýšené sebevědomí. Vybudovali si ho na základě zkušenosti s psychiatrií – já jsem psychiatrický pacient. Do značné míry je to dobře, vzdalují se tím od svého onemocnění, víc se noří do světa zdraví, ale je otázka, jestli už neztrácejí kontakt s realitou těch opravdu duševně nemocných. Někteří pacienti, ale i rodinní příslušníci, se jakoby profesionalizují. To jsou ti chroničtí řečníci, kteří pokaždé rozpláčou posluchače, když hovoří o své zkušenosti, ale pak si vždycky uvědomím no jo, ale tohle jsem už slyšel minulý a předminulý rok. Je to vždycky jímavé, nechci to nějak zlehčovat, ale hlodá ve mně červík podezření, že už to není opravdové, že už je to profesionální výkon vzdálený od faktické reality duševně nemocných.
O co by podle vás měla usilovat Mise pro duševní zdraví?
Spojovat všechny zájmové skupiny a umožňovat dialog mezi nimi. Rozdílné zájmy nemají jen komunitní psychiatři a psychiatři z léčeben, ambulantní psychiatři a psychoterapeuti, ale někdy se dostávají do rozporu i rodinní příslušníci a pacienti. Ale věřím, že když se najde společný jmenovatel, totiž aby pacientovi bylo co nejlépe, tak se podaří najít i společné zájmy a společný jazyk. Určitě to bude cesta kompromisu.
Josef Gabriel
