Otakar Vejvoda starší
Kromě toho od jara do podzimu jezdím hodně na kole, nyní už jen vzdálenosti maximálně do 100 kilometrů za den, chodím pravidelně rekreačně běhat, pokud se nejedná o nějakou delší vzdálenost, chodím zásadně všude pěšky, nebo jedu na kole /městskou hromadnou dopravu u nás na Kladně celá desetiletí vůbec nepoužívám/. V zimě pokud je sníh, chodím do lesů kolem Kladna na běžky a pokud je příležitost, rád si zahraju vše s míčem od stolního tenisu a tenisu až po volejbal, nohejbal, nebo basketbal. Jsem držitelem dvou trenérských licencí na fotbal - licence B a florbal licence C. Snažím se prostě co nejvíce být v pohybu.
Aktivní pohyb velmi příznivě ovlivňuje nejen můj fyzický stav /klasická onemocnění jako kašel, rýma, angína prakticky neznám/, ale především stav psychický, který je u mě jako invalidního důchodce z psychiatrických důvodů velmi důležitý. Pravidelně si měřím a poté porovnávám své výkony a dosažené časy a když se mi daří je vylepšovat mám z toho nejen radost, ale vyloženě mě to tzv. ,,psychicky nakopne“. Problémy jsou naopak s tím, když trpím svými fobiemi a nedělám nic, psychika jde silně dolů a často končím, byt krátkodobě i v psychiatrické léčebně. Dostal jsem se snad až do jakési psychické závislosti na pohybu. Co se týče fyzického stavu, jak již jsem uvedl prakticky nemarodím, co se týče obvyklých a častých onemocnění, ale naopak jsem za ta léta a desetiletí prodělal řadu zranění. To nejtěžší se mi stalo před více než 20 lety, kdy můj fotbalový trénink s dorostenci, které jsem tehdy vedl, skončil čtyřnásobnou frakturou hlezna a následnou dlouhou rekonvalescencí a rehabilitací. Drobných zlomenin a třeba lehčích otřesů mozku jsem za život prodělal víc /2x zlomený palec u ruky, zlomený palec i malíček u nohy, přeražený nos, asi 5 lehčích otřesů mozku, pohmožděná třísla a snad i některá další, na něž si už nevzpomínám./ Přes všechna prodělaná zranění a úrazy nedám na sport dopustit a musím říci, že mi podstatně víc dal, než vzal. Rekreační sport každému v přiměřené míře rozhodně doporučuji.
Vrcholový sport
Trochu jiná je situace ve vrcholovém sportu. Osobně jsem nikdy nedosáhl takových výkonů, že bych se mu mohl byt jen přiblížit, proto se k němu mohu těžko vyjadřovat. O toto vyjádření jsem tudíž požádal člověka skutečně povolaného - bývalého vrcholového hokejistu - hráče Poldi Kladno, pražské Sparty i CZ Bělehrad a Vojvodiny Novi Sad v bývalé Jugoslávii a profesionálního hokejového trenéra nejen v Česku, ale i v Japonsku a Jižní Korei pana Otakara Vejvodu staršího. Tento několikanásobný Mistr Československa a vítěz Poháru mistrů evropských zemí v ledním hokeji oslaví 11. listopadu 65. narozeniny a při této příležitosti jsem se ho zeptal i na jiné než jen hokejové téma.
Hokej jste hrál dlouho, téměř do 40 let. Byl jste za tu dobu nějak vážně zraněn?
Za naší hráčské generace nebylo zdaleka tolik vážných zranění jako dnes. Hrál se jiný hokej, snad pomalejší, ale zato více technický a kombinační a především mnohem méně tvrdší. Větší mých zranění přišla až v samém závěru hráčské kariéry. Ve svých 35 letech ještě za působení v pražské Spartě jsem měl zlomenou klíční kost. Poté jsem hrál v bývalé Jugoslávii a tam až v úplném závěru kariéry jsem si na soustředění zlomil zase lýtkovou kost. Po vyléčení jsem se zkusil ještě vrátit na led, ale hned mi zase praskla třísla. Tak jsem toho nechal úplně.
Jak je to tedy dnes, kdy se hraje vyloženě tvrdě?
Ještě nedávno jsem působil jako trenér u kladenského dorostu a juniorů. Překvapilo mě, kolik je již ve starších mládežnických kategoriích vážných zranění a to hráči mají dnes mnohem dokonalejší výstroj, než jsme měli my a navíc třeba lékařská péče, ale i výživa a regenerace jsou na podstatně vyšší úrovni než za nás.
Váš syn Otakar byl na konci minulého století skutečnou hokejovou hvězdou na pravém křídle slavného útoku přezdívaného Blue Line -Vejvoda-Patera-Procházka, která takto nastupovala nejen za Kladno, ale i za českou hokejovou reprezentaci. V době nejlepšího hráčského věku však přišel náhlý konec s vrcholovým hokejem ze zdravotních důvodů. Co se vlastně stalo?
U syna se nejednalo o nějaké vyložené zranění, ale o svalové problémy způsobené snad únavovým syndromem z přetrénovanosti, ale přesnou diagnózu lékaři nikdy jednoznačně neurčili.
Závěrem bych chtěl napsat. Aktivní pravidelný sport a pohyb vůbec jednoznačně přispívá k fyzickému i duševnímu zdraví člověka bez ohledu na to na jaké je úrovni. Ale nic se nesmí přehnat, nebo při rekonvalescenci uspěchat.
Text i foto: Luboš Hora-Kladno
