Jak jste se vyrovnávala se synovým postižením? Kdo Vám pomáhal v těch nejtěžších chvílích?
Můj syn je postižený mentálně i fyzicky, ale je to harmonický člověk, který mi v životě svou existencí a láskou nesmírně pomáhá. Bez něj bych byla poloviční. Vyrovnávání je proces, který trvá dlouho. Mnoho let. S každým maličkým úspěchem mého syna, když řekl novou hlásku nebo nové slovo, jsem získávala také větší radost z jeho existence a pocit, že to má smysl. V nejtěžších chvílích jsem byla sama, protože můj vztah s jeho otcem se rozpadl a rodiče jsem nechtěla zatěžovat. Ale nakonec to bylo dobře, protože jsem nemohla svoje trápení shodit na jiné a musela jsem stát na vlastních nohou.
Co Vám nemoc syna dala a co naopak vzala?
Nikoli jeho nemoc, ale on sám i se svým postižením mi dal největší dar mého života. Kdyby nepřišel na svět, minula bych se pravděpodobně se vším podstatným, co mě formovalo. Právě on je hlavním smyslem mého života. Péče o něj mi vzala čas, který nemám pro jiné aktivity. Přesto toho dělám dost a naučila jsem se organizovat svůj čas a řadit priority podle skutečné důležitosti. Co je na konci pomyslného seznamu, odmítám.
V čem je Váš syn jedinečný oproti zdravým dětem?
V trpělivosti, laskavosti a lásce.
Změnila jste díky němu pohled na svět?
Ano, vidím lidi slabé a ohrožené a vím, že bez solidarity jednoho s druhým nemůžeme přežít ani jako jednotlivci, ani jako společnost.
Jak vnímáte náš zdravotně sociální systém a jeho financování?
Náš současný systém se každým dalším zákonem a zásahem odpovědných lidí zhoršuje. Peněz v systému je méně protože mnozí do něj dělají díry až tunely a odvádějí veřejné peníze do svých kapes. Stát se prostřednictvím odpovědných ministrů stará o to, aby v něm bylo méně peněz, ať už zastropováním odvodů pro vysokopříjmové skupiny, tím, že platí málo na státní pojištěnce nebo tím, že ministry jsou jmenováni lidé, kteří nemají žádné sociální cítění.
V čem vidíte přínos neziskových organizací?
Neziskové organizace jsou solí země. Za stát dělají nesmírně důležité a potřebné činnosti, které stát sám nikdy nemůže vykonávat dobře. Jenže odpovědní činitelé opět tohle nevnímají, snižují finance a způsobují tak zánik mnoha potřebných sdružení, která pro svou činnost peníze potřebují. Pokud zaniknou nezisková sdružení, uživatelé se ocitnou víceméně bez pomoci. Každý, kdo potřebuje pomoc by ji měl dostat. Je těžké se rozvíjet, když nemáte pro svoji činnost podmínky. Ta organizace, která prokáže výsledky a (těmi je vždy spokojenost uživatelů), má mít právo na finanční dotace.
Funguje v ČR společenská odpovědnost firem?
Mojí zkušeností je, že na Adventní koncerty dávají víc jednotliví lidé než firmy. jsou výjimky, ale je jich málo. Lidi, kteří nechtějí slyšet o problematice zdravotně postižených, lituji, protože se sami vydělují ze společenství humanity, solidarity a lásky. I oni jednou budou potřebovat pomoc.
Setkala jste se v životě nebo v rodině s psychickým postižením?
Ano, lidé s psychickým postižením jsou na tom špatně. Točili jsme s nimi několikrát v Advetních koncertech. Naše společnost je zaměřená na úspěch a na zisk, a tak je tvrdá ke všem, kdo sítem úspěšnosti propadají. Psychicky nemocní patří mezi ně. Mají v životě málo šancí na uplatnění ve společnosti.
Můžete nám sdělit své úspěchy, ale i neúspěchy?
Nevím, moc je nepočítám. Ani úspěchy ani neúspěchy. Na úspěchy rychle zapomínám, druhý den máte jiné úkoly a nemůžete žít ze starých úspěchů. A neúspěchy se snažím netrápit. Patří k životu a jejich překonáváním jdeme dál a posilujeme. Řekla bych, že jich vždycky víc než úspěchů. Ale nesmíme se jimi nechat znejistit a musíme jít dál.
Máte nějaké velké přání?
Aby tahle zemně zase začala vzkvétat a lidé s ní.
Co byste sdělila lidem, kteří mají nějaký handicap nebo se o takového člověka starají?
Ať vydrží.
Taťana Fischerová (*1947 v Praze), herečka, spisovatelka, moderátorka, politička a občanská aktivistka. Hlásí se k antroposofii a je od počátku (založení roku 2008) předsedkyní a lídrem Klíčového hnutí, které usiluje o návrat ideálů do politického i reálného života a možnost skutečného uplatnění jednotlivce a rozvoj místních společenství. V letech 2002-2006 byla poslankyní Parlamentu České republiky. Taťana Fischerová se podílí na práci řady neziskových organizací, nadací a občanských sdružení. Dětská mozková obrna (DMO) je označení pro soubor poruch vývoje motorických oblastí mozku nebo jejich jiné poškození v raném stádiu vývoje. Důsledkem jsou zejména poruchy hybnosti. DMO není chorobou nakažlivou, ani dědičnou. Rodič si této poruchy všimne teprve tehdy, když je pohybový vývoj dítěte opožděn nebo se začne opožďovat. Velmi často to bývá po zhruba prvním půlroce života. Tato choroba je důsledkem určitého poškození mozku, zejména hypoxii. Může vzniknout během jednoho ze tří následujících období: v těhotenství, při porodu, v prvních měsících života dítěte. DMO je choroba, která se nedá vyléčit. Dá se však pomocí léčby dosáhnout zlepšení podmínek a životních možností dítěte, což většinou příznivě ovlivňuje kvalitu jeho života. Lékařské pokroky posledních let a hlavně pokroky v léčbě postižených s DMO vedly k tomu, že dnes již mnozí z těch, kteří byli včas a správně léčeni, mohou vést téměř normální život. |
