V menším rodinném domku se zahradou na Praze 13 probíhá už třetím rokem jedinečný projekt začleňování lidí s poruchou osobnosti do širší společnosti. Děje se tak relativně nenásilnou formou ozdravného společenství, jak se do češtiny terapeutická komunita překládá. Výsledkem interakce klientů s terapeuty je skutečnost, že jsou klienti lépe schopni zvládat nástrahy venkovního světa. Zakladatelé občanského sdružení Kaleidoskop se inspirovali na Britských ostrovech, kde terapeutické komunity fungují už od 50. let 20. století. V současných prostorách sdružení působí od roku 2009, založeno bylo v roce 2005 a terapeutickou komunitu provozuje od roku 2006.
Tři osudy
Andrea, Hanka a Petromila jsou klientkami terapeutické komunity Kaleidoskop. Každá má svůj jedinečný příběh, ale spojují je obdobné problémy a také cesta k jejich řešení, po které se vydaly.
Andrea
Měla jsem těžké dětství. V rodině se mi nedostávalo dostatečného přijetí, a tak jsem začala být uzavřená. Už v deváté třídě jsem chtěla vyhledat odbornou pomoc, ale žila jsem na vesnici a měla jsem strach, jestli psychiatrička udrží lékařské tajemství. Když jsem se snažila svěřit lidem kolem mě, že něco není zcela v pořádku, dostalo se mi negativní reakce – „měla bych být přece vděčná za to, že se o mě tak starají“. Při své touze po lásce a pochopení jsem chodila ze vztahu do vztahu, milovala jsem být zamilovaná a udělala bych téměř cokoli, abych alespoň na chvíli mohla zažít ten pocit, že mě má někdo rád. Neuměla jsem říct „stop“ a nedokázala sdělovat, co chci anebo co už je pro mě příliš. Také jsem neměla úctu sama k sobě, a tak jsem ji nevyžadovala ani od svých partnerů. Plně jsem s jejich životy splývala a stávala jsem se na nich závislá. Po zákonitém rozchodu jsem vždy utekla do dalšího vztahu. Podobně nestálá jsem byla i v pracovní oblasti, přestože nejsem líná, nedovedla jsem si práci udržet. Důvodem byla má neschopnost osamostatnit se a převzít odpovědnost za svůj život. Moje touha nebýt sama a nenaplněná touha být mámou mě v mých 24 letech, po prvním pokusu o sebevraždu, přivedla do léčebny. Tam mi přidělili diagnózu – porucha osobnosti emočně nestabilní, nasadili silné léky, díky kterým jsem vůbec nic necítila, a vrátili mě zpět do rodiny. Tehdy jsem si myslela, že léčebna je krásné, bezpečné místo, kam se můžete uchýlit, když si potřebujete odpočinout – dnes vím, že není. Ale získala jsem tam směr - psychoterapii. Vrátila jsem se k rodině a dost jsem toho zvládala, starala jsem se o babičku, o domácnost. Začala jsem další nezdravý, ale velmi intenzivní vztah, který jsem musela po 2,5 letech ukončit, protože jinak bychom se „zabili“. Po ukončení vztahu jsem ztratila kontakt s realitou na několik měsíců. Opakovaně jsem byla v léčebně. Když jsem pak nastupovala do komunity Kaleidoskop, věděla jsem, že je to má poslední šance na zdravý život! Návrat zpět k rodině by znamenal zůstat pacientem s diagnózou, protože jsem nebyla schopna se osamostatnit a odpoutat se od rodiny. V komunitě jsem se naučila rozhodovat o sobě samé a svých cílech terapie. Ale začátky byly hodně těžké, přišla jsem do skupiny, která se již znala delší dobu, takže zapojení se mezi ně bylo o to těžší. Pomáhala mi podpora ze strany terapeutů i některých klientů, protože na začátku jsem nebyla moc oblíbená pro svou potřebu držet se striktně systému a pravidel. Každé pravidlo jsem se snažila přijímat s pokorou a disciplínou mi vlastní. Vidět za ním to, co mi může přinést tam venku, až ukončím program. Bohužel mě to na začátku velmi vzdalovalo od vztahů. Byl to boj, ale nakonec jsem se naučila se v pravidlech více uvolnit a vnímat více lidi kolem sebe – najít přátele. Důležitým poselstvím, které jsem si z komunity odnesla pro svůj život, je to, že vztahy nekončí jedním nedorozuměním. Že je ve vztahu důležité mít rád, ač máme rozdílný pohled na svět nebo si zrovna teď nerozumíme. Naučila jsem se, jak moc důležitá je důvěra. A stejně tak důležitý je pocit bezpečí, který jsem zde nalezla, protože v dětství se mi ho bohužel nedostalo. Až v komunitě jsem našla význam slova domov. Komunitu jsem úspěšně ukončila po 2letém programu, prošla jsem všemi terapeutickými fázemi a dnes již 9 měsíců pracuji, mám vlastní podnájem, přátele a své koníčky. A přesto zůstávám v kontaktu s komunitou a lidmi, které jsem tam poznala. Chtěla bych na tomto místě poděkovat všem terapeutům a také klientům komunity, se kterými jsem se mohla setkat.“
Hanka
Do Kaleidoskopu jsem přišla po mnoha letech strastí. Neustále jsem balancovala na okraji schopnosti a neschopnosti fungovat v běžném životě. Nevěděla jsem, kde je problém. Někdy se mi dařilo být celkem úspěšná v zaměstnání, doma, mezi známými. Ale jakoby to vše bylo vykoupeno obrovským vynaložením sil, které se střídalo se zoufalými propady nálad, pocitů nedostatečnosti a marnosti. Ač jsem se snažila, neuměla jsem si pomoci. Postupem času jsem začala docházet do psychiatrické ambulance, kde jsem hledala pomoc. Zpravidla však šlo o pouhé sledování mého zdravotního stavu, které nepřinášelo větší změny v mé životní situaci. Když jsem objevila možnost pobytu v terapeutické komunitě, viděla jsem to jako poslední šanci vymotat se ze začarovaného kruhu. První dny v komunitě byly pro mě neuvěřitelně těžké. Ze dne na den jsem začala žít se spoustou lidí. Každý den a doslova i noc byly pro mě náročné psychicky i fyzicky. Všichni jsme byli téměř neustále spolu, nešlo se nikam skrýt a ani utéci, před nikým ani před sebou. Moc jsem chtěla a měla motivaci zůstat tady celý rok a absolvovat kompletně terapeutický program. Toho, co jsem tu za 365 naplněných dní zakusila, vyzkoušela, překonala, probrečela, prosmála, prožila - bylo jak za 10 let. Poznala jsem přijetí a pochopení od druhých. Hodně jsem se o sobě dozvěděla, nabyla větší sebejistoty, poznala své hranice a získala novou naději, že mohu žít radostnější život. Komunita mi dala mnoho pozitivních zkušeností. Novou chuť postavit se na vlastní nohy. Ale hlavně odvahu zase věřit lidem a pustit si je do svého života. Teď jen doufám, že i ostatní mě budou brát.
Petromila
V dětství jsem byla na základní škole psychicky šikanovaná a ani doma nebyla situace ideální, maminka byla duševně nemocná a já jsem tuto skutečnost nesla velmi těžce. S nikým jsem své trápení nesdílela, zaměřila jsem se na výkon ve studiu,byla jsem uzavřená, neměla jsem přátele…V sedmnácti letech u mě propukla porucha příjmu potravy a sebepoškozování. Do toho se přidaly deprese, úzkosti, obsendantně-kompulzivní porucha. Všechno to bylo jako zlý sen. Žila jsem doslova v atmosféře smrti ,byla jsem přesvědčena, že brzo umřu a podle toho jsem se i chovala. Potom následoval bludný kruh hospitalizací a časem mi diagnostikovali poruchu osobnosti. Když mi byl v roce 2010 při jedné z hospitalizací nabídnut Kaleidoskop, byla to po šesti letech strastí poslední šance na zdravý život. V dubnu 2010 jsem do Kaleidoskopu nastoupila. Původně jsem měla představu, že tam vydržím dva nebo tři měsíce, ale nakonec jsem využila celý terapeutický program, celé dva roky. Rok samotný terapeutický program, půl roku sociální program, kdy už se z komunity chodí do práce a jsou na klienta kladeny další nároky a pak další půl rok, kdy už nejste člen komunity a jen docházíte z domova na individuální terapii. Zatímco při pobytech v léčebně se situace zlepšila jen dočasně, v Kaleidoskopu jsem dostala skutečně čas změnit mechanismy chování, které se za můj život nakupily. Dostala jsem příležitost se na věci a problémy v mém životě kouknout jinýma očima a zažít je řešit novým a efektivním způsobem. Ani jednou jsem během pobytu neměla chuť odejít, i když byl program nesmírně náročný! Mnohokrát jsem myslela, že to nezvládnu. I během pobytu mě zaplavovaly černé myšlenky, ale nebyla jsem už na ně sama. V komunitě jsem našla to, čemu se říká rodina a díky ní jsem se mohla postavit znovu na vlastní nohy. Teď už mám rok skvělou práci, která mě naplňuje, vlastní podnájem, spoustu volnočasových aktivit a přátele, některé i z řad bývalých klientů komunity. V komunitě jsem se naučila, že bez vztahu je člověk ztracený...
Komu je komunita určena?
Podobné problémy s jakými se popraly Andrea, Hanka a Petromila má spousta lidí. Život v terapeutické komunitě by mohl nabídnout šanci možná i vám. Kaleidoskop provozuje ambulanci, ve které se můžete mimo jiné dozvědět, jestli jste pro terapeutickou komunitu vhodným kandidátem. Služba není primárně určena lidem s jiným duševním onemocněním, pokud má někdo klinické deprese nebo trpí třeba schizofrenií, měl by hledat pomoc jinde. Kaleidoskop je také zaměřen spíše na mladé lidi, průměrný věk v minulém roce činil třicet let, podmínkou pro přijetí je dosažení plnoletosti. Přesto je cílová skupina mladých lidí s poruchou osobnosti docela široká. Mnoho z nich zažilo v minulosti závažné týrání, zneužívání, zanedbávání či jiné neuspokojení základních životních potřeb. Vlivem toho je jejich osobnost nevyvážená, některé složky jsou příliš zdůrazněny, zatímco jiné zůstávají v pozadí a neumožňují jim adekvátně reagovat na situace běžného života. Porucha osobnosti je často doprovázena depresí, úzkostí, náladovostí, impulsivitou nebo naopak přílišnou pasivitou, stažením se do sebe, nízkým sebevědomím a z toho pramenící samotou. Jedná se často o hraniční případy, kdy už je schopnost člověka obstát ve světě vážně narušena. Důvody mohou být velmi různé, projevy ještě různorodější, ale lék je pro všechny podobný. Být s druhými a procházet jednotlivými fázemi terapie, která je skupinová, samozřejmě však s individuálním přístupem. V Kaleidoskopu je kladen důraz na osobnost člověka, která je jedinečná, ale přitom se ve vysoce strukturovaném prostředí terapeutické komunity zákonitě rozvíjí.
Těžko na cvičišti
Kdo nemá dostatečnou motivaci na sobě pracovat, těžko se bude režimu terapeutické komunity přizpůsobovat. Jen v loňském roce odešlo osm klientů už v prvním měsíci pobytu. Je to relativně vysoké číslo, uvážíme-li, že kapacita služby je čtrnáct míst a že v loňském roce prošlo komunitou jen třicet jedna lidí. Kdo se nenechá na počátku odradit, často už ozdravné společenství neopustí a úspěšně projde celým programem.
Jak si život v komunitě můžeme představit? Jedním z klíčových momentů je aktivita, která má velmi přesný časový harmonogram. Každý den je přesně naplánován a úkoly jasně stanoveny a rozděleny. Klienti navíc v průběhu ročního pobytu procházejí jednotlivými fázemi terapie a jsou vedeni k tomu, aby přebírali stále větší díl zodpovědnosti za své jednání k sobě i k druhým. Služebně starší se tak například podílejí na začleňování nově příchozích do života komunity. Klienti si sami vedou programy, organizují sportovní aktivity a kromě toho se samozřejmě podílejí na úklidu, vaření a zajišťování dalších nezbytných činností k bezproblémovému chodu komunity. Není to nic strašného, ale ani nic jednoduchého. Výhodou je, že člověk na to není sám a že může hledat podporu u druhých. Nezbytnou součástí celého společenství jsou ovšem také psychoterapeuti: ti jsou garantem toho, že se komunita bude ubírat správným směrem, věnují se ale klientům i individuálně.
Lehko na bojišti
Po ročním pobytu v terapeutické komunitě můžou klienti zažádat ještě o jakýsi doplňující půlrok, kdy využívají zázemí komunity, ale už se začleňují na trh práce, hledají si samostatné bydlení a vůbec se vrací do běžného života. Návyky, které si osvojili v průběhu ročního pobytu, jim většinou jsou velmi prospěšné. V ideálním případě se jejich porucha osobnosti zmírní nebo se naučí zvládat její projevy. Kaleidoskop je totiž symbolem toho, že různorodost jednotlivostí je možné uvést v harmonii celku. Důležité je jen správně nastavit zrcadlo, aby se z jednotlivých střípků duševního života vytvořila jedinečná lidská bytost, která je zdravě sebevědomá, nebo aby skupina lidí vytvořila tu správnou komunitu.
Praktické informace
Pokud vás článek o terapeutické komunitě Kaleidoskop zaujal, určitě si otevřete internetové stránky tohoto občanského sdružení. Najdete zde nejen doplňující informace ohledně ceny pobytu, pravidel komunity a filosofie společenství, ale i kratší texty od klientů Kaleidoskopu a další zajímavosti.
