Co je TyfloCentrum?
TyfloCentra klientům pomáhají svými službami zařadit se do společnosti, rozvíjet jejich schopnosti a dovednosti včetně přípravy na možné pracovní uplatnění. Besedy a poznávací exkurze nejsou jen volnočasovou aktivitou, ale především uplatněním a procvičením dovedností, které se naučili v kurzech Tyfloservisu, jsou poznáváním okolního světa jinými smysly. Nabízené aktivity vedou ke správnému životnímu stylu, jsou zejména zaměřené na pohyb, kterého se nevidomým lidem bez asistence nedostává. Např. cvičení musí probíhat jinak, s ohledem na zrakové schopnosti účastníka. Důležitou součástí práce s klienty je jejich setkávání ve skupině a výměna zkušeností. Sučástí služeb TyfloCenter je poradenská činnost. Nejde jen o to, jak se vyrovnat s postižením, jde o to naslouchat a poskytnout podporu, jak si vyřídit dávky a příspěvky, např. na kompenzační pomůcky, jak si vyřídit invalidní důchod, jak si zažádat o příspěvek na péči a další potřebné každodenní záležitosti.V našem brněnském TyfloCentru pracuje i psycholog.
Máte i asistenční službu?
Ano, je to jedna z nabízených služeb. Ani ten, kdo se naučí bez kontroly zrakem samostatně pohybovat na určitých trasách v okolí svého bydliště, netrefí sám úplně všude a potřebuje čas od času asistenta - průvodce. Ne všichni nevidomí dovednost samostatného pohybu zvládnou, hraje tam roli věk, psychika, případně další postižení či nemoci. Asistenční služba není jen o doprovázení nebo předčítání. Asistenti například dochází do domácnosti a klientovi pomohou s poštou, projdou letáčky s nabídkou zboží, doprovodí klienta do odchodu a pomohou mu nakoupit. Nevidomý se sám rozhodne, který výrobek si chce koupit. Nejsou to jen nákupy, nýbrž pomoc s mnoha každodenními záležitostmi, při kterých asistenti klientovi nahrazují oči. Služba nabízí volnost, možnost volby, projevuje se svobodná vůle klienta. Asistenti pouze pomáhají, nerozhodují za klienta.
Je nějaká služba, na kterou jste pyšní?
Je to především výuka obsluhy počítače. Počítač je dnes fenomén a kdo s ním neumí pracovat, je outsider. Nevidomý k práci s počítačem potřebuje speciální programy a zejména se potřebuje naučit specifické postupy, které běžní uživatelé nepoužívají. Běžný uživatel s PC pracuje spíše intuitivně. Nevidomý nepoužívá myš, musí se naučit specifické postupy ovládání programů, musí daleko více proniknout do logiky fungování počítače. Nevidomý klient se musí nejprve naučit psát všemi deseti jako sekretářka, která se nedívá na klávesnici. S tím nám pomáhá Tyfloservis, protože dříve vyučoval psaní na klasickém psacím stroji. Pro nevidomé to byl jediný způsob zápisu informace v čitelné podobě pro vidící a patřila mezi nezbytné dovednosti nevidomých. Dnes je klasický psací stroj nahrazen právě počítačem. Naše klienty naučíme pracovat s Wordem, naučíme je jak správně napsat a upravit text, jak využívat funkcí programů, jak pracovat s elektronickou poštou i s internetem, jak si ukládat soubory a o počítač pečovat. Když vám pošle nevidomý mail, vůbec nemusíte poznat, že nevidí. Dokáže komunikovat i přes různé programy jako třeba Skype. Tyto technologie se dostaly i do mobilních telefonů a nevidomý se dnes již běžně dozví, jaké telefonní číslo mu volá, ukládá si je do seznamu, přečte si SMS a sám ji i napíše a odešle. Nejtěžší je práce s internetem. Struktura webové stránky musí být dobře navržená a data správně vložená, aby se nevidomý orientoval a našel, co hledá. TyfloCentrum Brno je realizátorem projektu Blind Friendly Web, a po mnoha letech se i díky tomuto projektu podařilo do naší legislativy zakotvit povinnost webů veřejné správy splňovat určitá pravidla přístupnosti. Vzhledem k neustálému vývoji je stále potřeba upozorňovat na to, jak je potřeba novými technologiemi nevytvářet nové bariéry.
Jaké další možnosti mají u vás klienti?
Provozujeme např. sociálně terapeutickou dílnu, kterou jsme nazvali HapAteliér. Tuto službu nenabízí žádné jiné TyfloCentrum. V roce 2001, k nám nastoupila pracovnice, která chtěla rozvíjet manuální činnost nevidomých. Přiznám se, že jsem jejímu záměru moc nevěřila, ale šanci jsem jí dala. Dnes máme již 12tiletou tradici této dílny pro nevidomé a patří k nejoblíbenějším činnostem. Nevidomí se zde setkávají v kolektivu podobně postižených lidí, vyměňují si své názory i zkušenosti, povídají si a společně tvoří. Některé jejich výrobky jsou velmi krásné. Vždy, když se tam jdu podívat, dýchne na mě příjemná atmosféra, cítím pozitivní energii a dobrou náladu. Není to ale pouze o výrobcích. Ráno musí klienti vstát, obléknout se, musí se dostavit do dílny nebo na kurz či jinou aktivitu, tím procvičují chůzi, komunikaci na ulici. V dílně pak pracují, po práci pracoviště uklidí, v kurzu se něco naučí. V rámci aktivizace, např. na exkurzi či besedě se něco dozví. Pro lidi, kteří nepracují, je důležité udržovat si základní pracovní návyky. Dlouhodobá nezaměstnanost, která slepotu provází, k udržení pracovních návyků určitě nepřispívá. Teprve s vypěstovanými či udržovanými pracovními návyky lze začít uvažovat o nějakém prvním či novém pracovním uplatnění podle toho, zda se jedná o nevidomého, který hledá práci poprvé nebo po dlouhé nemoci a rehabilitaci se pokouší opět do práce zapojit. Zapojení do pracovního procesu je jedna z nejvyšších forem integrace nevidomých lidí.
Je pravdou, že nevidomý má naopak rozvinuté ostatní smysly?
Ano, ale nemusí jít o vrozené ale získané schopnosti. Nevidomý se mnohem více musí spoléhat na sluch a hmat, může tak mít tyto smysly více rozvinuté. Neznamená to, že má automaticky např. hudební nadání, ale pokud jej má, může jej velmi dobře uplatnit, např. jako ladič klavírů a pian nebo učitel hudby. Někteří nevidomí dokáží rozpoznat nedalekou zeď nebo jinou překážku při chůzi po ulici aniž se jí dotknou holí. Říká se tomu echolokace. Tato vnímavost pro odraz zvuku od překážky není daná úplně všem stejně, ale může tato vnímavost se zvyšovat dlouhodobou praxí. Zvuky, které jsou pro naše ucho prakticky neslyšitelné, protože jim nevěnujeme pozornost, nevidomí mohou mnohem citlivěji vnímají.
Každému z nás se zdají sny, o čem asi sní zrakově postižený, který od malička nevidí? A jak si vůbec představuje svět, který nikdy nespatřil?
Myslím, že sní podobně jako my, jen ve snech předměty a lidi „vidí“ po svém. Je těžké zjistit jak. Nejsou schopni popsat své představy slovy a my se nikdy nemůžeme vcítit do jejich situace. U těchto lidí je především podstatné, aby svět mohli stále poznávat. Je nutné, aby si zejména nevidomé děti vytvářely reálnou představu o předmětech a věcech kolem nás, o velikosti, o tvaru, o hmotnosti, o materiálu. Aby věděly, že se dům nevejde do tašky, kuře nemá čtyři nohy. Tím, že jsme vizuálně neustále konfrontováni s okolním světem, si ani neuvědomujeme, jak neustále ukládáme obraz tohoto světa do své paměti. O to vše jsou nevidomí lidé ochuzeni. I nevidomí, kteří již dlouho nevidí, mohou ztrácet představu o okolním světě. Poznávání bez kontroly zraku je velmi zdlouhavé. Nevidomý si vše musí osahat. Sáhnout si na kůru stromů, sáhnout si na list, a třeba se i spálit se o kopřivu. Poznané hmatem se daleko hůře pamatuje než viděné. Pokud si nejde něco osahat, třeba pro svou velikost nebo jiné vlastnosti, která to neumožňuje, je třeba nabídnout podrobný slovní popis, modely nebo hmatové obrázky. Byli jsme uzpůsobeni k vidění a proto má postižení zraku tak závažné důsledky na život jedince.
Jak vlastně probíhá komunikace s nevidomým?
Při komunikaci s nevidomým není bariéra pochopení sdělovaného. Avšak při rozhovoru s člověkem obvykle vyhledáváme oční kontakt, což je u nevidomých jiné. A tak se nevidomí setkávají s tím, že se lidé obrací na jejich průvodce místo na ně samotné. Neumíme se totiž dívat do očí, které se nemohou dívat na nás. Neschopnost vidět je tak zaměňována za neschopnost komunikace či jiné činnosti. Jsou také slova, která jsou pro nevidomé prázdná. Pokud například při popisu budeme používat slova „tam“ a „tady“ a budete přitom ukazovat, je to špatně. Umět vytvořit popis pro nevidomé, aby se podle něj uměl orientovat, je speciální dovednost, které se vidící musí naučit. Někdy jsem dotazována , která situace je obtížnější, zda nevidět nebo neslyšet. Já na to vždy odpovídám výrokem hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové, která řekla: „Nevidomí jsou odděleni od světa věcí protože je nevidí, neslyšící jsou oddělení od světa lidí, protože jim nerozumí“. Myslím, že to plně vystihuje podstatu problému hluchoty. Postižení obou smyslů je velmi tíživé, mezi lidmi s oběma postiženími jsou velké rozdíly, záleží na stupni obou postižení a na tom, které postižení je dominantní. O pomoc těmto lidem se stará občanské sdružení Lorm, nicméně i mezi našimi klienty jsou i lidé hluchoslepí. Vyžadují zvýšený individuální přístup, případně dopomoc kolegů z Lormu.
Jak s od narození nevidomým mluvit o barvách?
Viděla jsem zajímavý americký film popisující přátelství mladíka, který trpěl nemocí zvanou sloní muž (postiženému naroste velká hlava) a nevidomé dívky. Všichni vidící od něj měli odstup, protože byl jiný. Nevidomá dívka však tento odstup neměla. Zamiloval se do ní a v jedné scéně jí názorně vysvětloval, jak si barvy představit. Vysvětloval jí, že barvy lze cítit, bílá je lehká jako peří, jako nadýchaná vata. Modrá je studená jako led, červená zase hřeje. Podobným způsobem lze hodně situací a jevů připodobnit.Jaké to je, když člověk ztrácí zrak postupně?
Postupné ztrácení zraku je obtížné období nejistoty. Např. typickým příznakem počínajícího zeleného zákalu je situace, kdy nemocný přehlédne předměty a shazuje je. Jindy může nastat situace, kdy je člověk ztrácející zrak nejistý, jestli to, co „vidí“ je skutečnost nebo jen představa. Člověk ztrácející zrak neumí odlišit stavy, kdy ještě něco vidí nebo si to jen představuje. Tato nejistota je pak umocňována stavy, kdy naopak předmět nevidí, přestože na daném místě je. Klienti se nám s těmito nepříjemnými stavy svěřují. Způsobuje to náš mozek, který ukládá do paměti dříve viděné. Přesto i nepatrný zbytek zraku je důležitý, třeba pro orientaci podle zdroje světla.
Jsou vodící psi velkou pomocí pro nevidomého?
Přátelství nevidomého a jeho vodícího psa je přátelstvím na život a na smrt. V Praze a v Brně jsou dvě největší výcvikové školy. Jsou členy Mezinárodní federace škol pro výcvik vodících psů. Aby nevidomý dostal příspěvek na vodícího psa, musí být cvičen právě těmito školami. Dle mého názoru je to tak správné. Školy specializující se na výcvik vodících psů, které mají již za sebou nějakou historii a prošly náročným auditem Mezinárodní federace mají oproti různým jiným cvičitelům mnoho výhod. Nestačí pouze vycvičit pejska, ale musí se už začít s výběrem rasy, která je pro výcvik vhodná. Pejsek musí mít vhodné vlastnosti, musí být zdravý. Kvalitní škola se pozná i podle toho, že vyřazuje nevhodné pejsky nebo pejsky, kteří nejsou k výcviku způsobilí. Také se pozná podle poskytovaného servisu majitelům svých vycvičených psů, např. v době, kdy nemohou mít vodícího psa u sebe, např. kvůli pobytu v nemocnici. Soukromý cvičitel, který má jednoho nebo dva psy na vycvičení, nemá takové možnosti. Neudělá výběr vhodné dvojice pes a nevidomý žadatel. Ve velké výcvikové škole, kde je 20 psů ve výcviku, je větší šance najít vhodný pár - nevidomý + jeho pes. Dalším důležitým faktem je, že výcviková škola musí připravit i klienta. Spousta soukromým cvičitelů podceňuje tuto zásadní věc. Je důležité mít dobře vycvičeného psa v kombinaci s dobře připraveným klientem, který s tímto vycvičeným psem umí správně zacházet. V nové vyhlášce je přesně definováno, co vycvičený pes musí umět. Pes v terénu zrychluje cestu nevidomému, dělá ji bezpečnější, nenavede pána do výkopu, odejde s ním nečekanou překážku, umí vyhledat v prostoru konkrétní prvky (dveře, schodiště, výtah, atd.), ale nevyřeší za pána na trase každou situaci. Jsou momenty, kdy musí rozhodovat pán. Třeba přechod pro chodce. Vodící pes nepřevede pána sám od sebe. Ale zastaví se před přechodem pro chodce a dá svému pánovi najevo, tady je přechod pro chodce a ty se rozhodni, kdy je vhodné přejít. V tu chvíli nevidomý musí dobře poslouchat přijíždějící auta, obvyklým gestem dát najevo, že chce přejít. Spousta lidí si představuje, že vodící pes vodí pána, a pán nemusí trasu znát a nemusí umět chodit samostatně s bílou holí. Ale to není pravda. Nevidomý klient musí zvládnout samostatný pohyb a orientaci sám, aby mohl mít vodícího psa.
Co byste si přála, aby se vám splnilo?
Mám velmi neskromná přání, ale myslím si, že ta přání nejsou nereálná a jsou ve prospěch klientů. Chtěla bych prosadit projekt stavby nového domu služeb pro nevidomé v Brně. Dnes je náš dům v dezolátním stavu, chceme ho zbourat a postavit nový dům. Přála bych si zde otevřít denní centrum pro nevidomé seniory, aby nemuseli při ztrátě určitých schopností odcházet ze svého přirozeného prostředí do domova důchodců. Mohli by žít ve svém domácím prostředí, navštěvovali by denní centrum a důstojně a pokojně by mohli prožívat své stáří. Ráda bych v domě zřídila odlehčovací službu a chráněné bydlení pro nevidomé, protože řada našich klientů nemají finanční prostředky na pořízení vlastního bydlení, ani nemají na nájemní bydlení. Mám v plánu vybudovat chráněnou dílnu, kde by naši klienti nacházeli pracovní uplatnění. Mezi nevidomými je vysoká nezaměstnanost. Nejednalo by se pouze o manuální práci v řemeslně a výtvarně zaměřené dílně, ale chtěla bych zde vybudovat i prostor pro masérský salón, kde by pracovali jen nevidomí maséři.
