Začalo to nespavostí
Když byl ve 2. ročníku, začal mít vážné problémy s nespavostí. „Šel jsem za lékařkou, která byla přidělena naší škole a ta mě poslala do psychiatrické ambulance. Tam jsem popsal svoje potíže a lékař mi předepsal Diazepam. Tím to začalo. Bral jsem ho, ale moc mi nepomáhal, proto mi lékař předepsal ještě Oxazepam proti úzkosti, pak Nitrazepam…“ vypráví pan Karel. „Říkal jsem si: hlavně musím dodělat školu, za ty prázdniny po škole se dám do pořádku a pak půjdu na vojnu. To už mi snad bude dobře,“ dodává. Jenže mu bylo čím dál hůř. Nejhorší bylo, když si na chvíli přes den „schrupnul“, to potom klidně dvě až tři noci nespal vůbec. Po čase se dostavily deprese. „Myšlenky jsem měl úplně rozhašený, bylo mi hrozně zle. K tomu jsem začal mít strach z lidí, hlavně z komunistů,“ odkrývá Karel své pocity z minulosti.
Víra v Boha za socialismu a nyní
Byl a stále je věřící. Chodil do kostela. Jenže to, co je dnes samozřejmostí, za socialismu nebylo. Měl strach, že nějaký komunista ho za docházení na mši udá a kvůli tomu ho vyloučí ze školy. „Jeden takový komunista „Stalinskýho“ typu u nás v dědině byl a dával mi najevo, že o mé víře ví,“ vysvětluje pan Karel. „Já dostal šílený strach a bylo to čím dál horší. S náboženstvím za komunismu to bylo těžké. Taky mi vadilo, když jsme měli takové ty politické předměty jako například vědecký komunismus, jak ti profesoři do toho náboženství bili, a já se nemohl ozvat, i když mi to vadilo, protože by mě ze školy vyrazili. Taková už byla doba. Připadal jsem si, že mám svázané ruce. Úplně jsem se těch profesorů bál.“
Boj s nemocí na vojně
Karel patřil mezi nejlepší studenty, ve studiu dosahoval vynikajících výsledků i přesto, že ve svém nitru tolik bojoval a hlavně ho sužovala již zmíněná nespavost a z toho plynoucí extrémní únava. Zmobilizoval veškerou svoji vůli, aby zdárně vysokou školu dokončil. Poté nastoupil na vojnu. Vojenský lékař mu dál předepisoval jeho léky, ale Karel se snažil i sám, aby mu bylo aspoň trochu lépe. V nějakém filmu viděl, že na psychiatrii používají na pacienty ledové koupele. Tak je na sobě také vyzkoušel. Ledová sprcha ho vždy uklidnila a navíc byl pak velmi otužilý. Někdy to byla z nouze ctnost. Na vojně měli totiž topiče, který se občas opil a pak, i přestože venku mrzlo, nezatopil. Nezbývalo tedy nic jiného než se mýt ve studené vodě. Karel také každý den běhal, aby se cítil líp. Nakonec rok vojny zvládl, i když to prý bývaly velké stresy.
Problémy v zaměstnání
Jeho prvním zaměstnavatelem byla Česká státní pojišťovna. „Pořád mě trápila nespavost. Jak jsem byl unavený, nezvládal jsem kolikrát práci, kterou by svedl i středoškolák. Nemyslelo mi to, jak jsem byl pod prášky. Někdy mi bylo tak zle, že jsem se v práci omluvil a nepřišel jsem tam. Jednou si mě zavolal ředitel a řekl mi: Buďto dáte výpověď vy nebo vám ji budeme muset dát my. Podal jsem tedy výpověď,“ vypráví Karel.
Rozhodnutí pro fyzickou práci a hledání pomoci, aby bylo líp
„Našel jsem si práci jako nádeník u zedníků. Tuto práci jsem vydržel dělat patnáct let. Nastoupil jsem k zedníkům a půl až tři čtvrtě roku jsem v tom lítal jak hadr na holi. Začal jsem si shánět knížky o nespavosti a o depresích. Před revolucí nebyly takové možnosti jako dnes, tak jsem je sháněl hlavně od lidí přes inzeráty. Narazil jsem přitom na středoškolského profesora p. Kašíka z Brna, který mi poslal knížky o autosugesci a to mi hodně pomohlo,“ vzpomíná Karel. Autosugesci využíval každý den, někdy i o přestávce v práci. Zaměřil svoji energii na malý bod před sebou a pomalu a zhluboka dýchal. Někdy, když nespal, a byl doma, dělal si autogenní trénink i 24 hodin denně. Ve dne i v noci. „Byl to doslova boj o život. Opravdu mi šlo o kejhák, protože ty moje myšlenky byly všelijaký,“ přiznává Karel. „Byl jsem ve stavu, kdy mi nikdo nemohl pomoct, jenom já sám. Poslouchal jsem tehdy zakázané rozhlasové stanice Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a tam říkali, že komunističtí psychiatři zneužívají psychiatrii ve prospěch politiky. Proto jsem se jich bál. Když jsem byl v psychiatrické léčebně, z tohohle důvodu jsem tam strašně trpěl,“ popisuje Karel svoje pocity. Pořád jsem hledal možnosti, jak si pomoct. Kupoval jsem si například bylinné čaje. Měl jsem pak na kamnech třeba pět druhů bylinných čajů, nechal jsem je louhovat, mezitím jsem třeba rýpal zahrádku a průběžně jsem je chodil pít.“
To, že dělal pomocného zedníka, psychicky špatně snášel. Byla to pro něho velká frustrace. „Vedoucího nám dělal takový jeden tvrdý komunista. Když jsem si nevěřil, zařídil, abych si už vůbec nevěřil,“ říká Karel. Dostal třeba za úkol postavit kus zdi. A udělal to prý dobře. Jenže vedoucí pak řekl ostatním, ať ji rozeberou, zbourají. Karel mlčel, protože věděl, že tu práci potřebuje k přežití. Musel vynášet popel nebo za osmihodinovou směnu naházet 110 q uhlí do kotelny. Někdy měl pocit, jako kdyby se topil. Proti tomu mu pomáhalo hluboké pomalé dýchání. „Postupem času už jsem měl všeho dost. Únava, nevyspání, šikana ze strany vedoucího. To už nešlo dál vydržet.
Změna zaměstnání a invalidní důchod
Psychiatrička mi radila, ať dám výpověď, když mě to tam tak ubíjí. Předchozí psychiatrička mě už předtím přemlouvala, ať požádám o invalidní důchod, ale já se hrozně bránil. Myslel jsem, že tu práci potřebuji, abych přežil, protože doma jsem měl velké konflikty s tátou. Byl prchlivý, rozzlobila ho každá maličkost. Ale v práci už to opravdu dál nešlo. Přiznali mi pouze částečný důchod, ale ten mi nestačil a já při něm začal pracovat jako obchodní zástupce jedné americké pojišťovny. Bavilo mě to, ale bylo to náročné na psychiku,“ vysvětluje Karel. Tuto práci dělal půl roku a musel být hospitalizován na psychiatrické léčebně. Nakonec získal plný ID. To už neměl rodiče, zemřeli 5 měsíců po sobě a Karel zůstal v domku sám.
U sestry a švagra se cítil dobře
Sestra s rodinou bydlela v nedaleké vesnici a v té době mu hodně pomáhala. Třikrát až čtyřikrát týdně za ním jezdila, uvařila mu a uklidila. Jednoho dne mu nabídla, ať jde bydlet k ní. Nejdřív nesouhlasil, měl pocit, že by šel do neznáma, kde v okolí nebude mít své přátele. Nakonec ale nabídku přijal, a do svého domečku jezdil jen v zimě o víkendech zatopit, aby tam nezamrzla voda. Když tam o víkendu byl, vždycky měl depresi, u sestry se ale cítil o dost lépe. Když k ní přijel zpátky, sedl si, poslouchal, co si s manželem vyprávějí a najednou pocítil velkou radost a úlevu, že není sám. „Takový pocit radosti, jaký jsem předtím nezažil,“ usmívá se Karel.
Seznámení s komunitním centrem pro lidi s duševní poruchou
Asi před třemi roky si začal dělat počítačový kurz, který pořádalo občanské sdružení VOR, které pomáhá lidem s duševní poruchou. V té době se mu zase zhoršil spánek. Výuka pro něj byla příliš psychicky náročná. Musel toho nechat. Přímo do VORu ale nechodil. „Říkal jsem si, že bych se měl raději stýkat se zdravými lidmi, abych se od nich naučil jak myslet a jednat. Měl jsem obavy setkávat se s duševně nemocnými, aby se mi nepřitížilo,“ říká Karel.
„Asi před rokem se mi opět zdravotní stav zhoršil. Telefonoval jsem paní primářce do léčebny, jaké mám problémy a ona si mě pozvala na konzultaci. Po rozhovoru mi doporučila hospitalizaci. Byl jsem v léčebně 4,5 měsíce.
Od samoty k lidem
Když jsem se vrátil k sestře, napadlo mě, že bych se mohl podívat do toho VORu, protože sestra se švagrem byli dopoledne v práci a já byl doma sám. Samota mi nedělá vůbec dobře. Tehdy jsem poznal, jak jsem se zpočátku mýlil. Zjistil jsem, jací jsou ve VORu lidé vstřícní a jak se s nimi dá dobře povídat. Já se tam začal těšit. V neděli si říkám: už tam půjdu za 20 hodin, už za 18 hodin… A dobrý. Jsem tam rád,“ vypravuje Karel.
Poezie povznáší ducha
Karel rád čte poezii. „ Je několik básní, které mi zasáhly do života, které mě nějakým způsobem významně ovlivnily,“ vyznává se.
To srdce za sto bolestí
si jednu radost koupí
a přec to srdce, bože můj,
pro lásku vše podstoupí.
(Vítězslav Hálek)
Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou.
(Karel Hynek Mácha – Máj)
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
íš plnou chci jí předložiti.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)
V den poslední, až zastaví svůj krok
smrt u tvých vrat,
co ty jí budeš moci dát?
Já svého bohatého žití
Smrt svoji s prázdnou nechci odeslat,
v den poslední, až stane u mých vrat.
(Rabindranáth Thákur)
Pozitivní přístup k životu, rodina a přátelé mu dávají sílu
Dříve hodně četl knížky, hlavně ty, které mu mohly pomoct s jeho zdravotními potížemi. Teď rád pomáhá sestře s drobnými domácími pracemi. Baví ho počítač (internet). Vždy ho bavil sport. Vystřihoval si sportovce z novin, i politika ho hodně zajímala. I dnes má o sportu a politice přehled. „Bývalo mi hrozně, ale já chtěl žít, za každou cenu žít. A to mě motivovalo. Spánek se mi celkem srovnal, často spím v noci 10 až 12 hodin. Ale i tak někdy bývám unavený. Někdy si odpoledne jdu do obýváku a modlím se. Jsem u sestry rád, protože nejsem sám. A pokaždé se těším do VORu. Prožívám radost. Věřím, že se z toho všeho nakonec úplně vyléčím,“ uzavírá pan Karel s úsměvem svoje vyprávění.
