Závažná operace a pobyt v LDN
Před operací jsem ji navštěvovala častěji a povzbuzovala k životu. Termín se blížil a tak jsme se rozloučily. Častokrát jsme si telefonovaly a vzájemně podporovaly. Věrka se operace hodně bála, ale nakonec ji podstoupila ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Po několika dnech mi zavolala a řekla: „Tak už to mám za sebou. Prý to dopadlo dobře.“ Měla jsem ohromnou radost, jásala jsem a tančila po kuchyni. Časem Věrku převezli do nemocnice poblíž mého bydliště na oddělení LDN. Změna nastala v tom, že mně nebrala telefony. Proto jsem se rozhodla, že budu za Věrkou jezdit do nemocnice na návštěvu s kamarádem Radimem. Dohodli jsme se, že tam budeme jezdit každé pondělí. Poprvé jsme byli v šoku. Věrka pouze ležela, nemluvila a moc se ani nehýbala. Bylo pro nás těžké se s tím vyrovnat, když jsme viděli, že je v takovémto stavu. Nevzdali jsme to a každé pondělí se tam znovu vraceli. Těšili jsme se na ni. A jak jsme se dorozumívali? Bylo to jednoduché. Ptali jsme se a Věrka nám odpovídala mrknutím nebo strnulým pohledem. Nejvíce jsme byli vyděšeni z toho, že byla vždy dehydrovaná. Nosili jsme jí její oblíbenou Magnézii a tu vypila vždy do poloviny láhve najednou. Není se čemu divit, když na LDN bylo málo personálu a hodně pacientů. Nezapomněli jsme ani na její oblíbenou kávu. Všechno však pila brčkem a za naší asistence. Měla velký problém s přijímáním potravy a pití. Když se napila, byla spokojená a radostná.
Smutný konec
Za Věrkou jsme do nemocnice jezdili téměř dva měsíce. Tento příběh má však smutný konec. Dozvěděli jsme se, že Věrka zemřela. Do našeho občanského sdružení, kde jsme se spřátelily, zavolala její maminka a oznámila nám tuto smutnou zprávu. S kamarádem jsme tomu nemohli uvěřit. Stalo se. Takový je život. I nás to jednou čeká. Věrce bylo kolem čtyřiceti. Jsou to již dva roky, co zemřela. „Milá Věrko, v dobrém na tebe vzpomínám a věřím, že se na mne díváš shůry a těšíš se na mě. Mám tě moc ráda.“
Dana Mičolová
