Věroslav

Horní Bečva V lomu

Ta po důležitých vyšetřeních zjistila, že mám dětskou obrnu. Řekla, že jsem neměl být od narození svázaný, ale měli se mnou hned rehabilitovat. Po tomto výsledku jsem se v roce 1976 dostal do nemocnice Svaté Anny v Brně. Tam jsem jezdil pravidelně až do roku 1981, kdy tam, bohužel, zrušili rehabilitační pracoviště,“ vzpomíná pan Věroslav. V pěti letech prodělal celkem tři operace – achilovky, nohou pod koleny a třísel. V té době přijel společně s maminkou poprvé do Janských Lázní. Až do osmnácti tam jezdil pravidelně, někdy na měsíc, jindy dokonce na tři měsíce. Líbilo se mu tam, ale rehabilitace nebyly vůbec jednoduché, učil se chodit na tzv. kozičkách. Ve čtrnácti už ale kozičky nemohl používat, protože se mu začala křivit levá ruka a pomůcku málo uchopil.

Bezbariérový přístup by měl být všude

Přestože měl malý Věroslav hendikep, byl stále po nemocnicích nebo v lázních, chodil už od pěti pravidelně do školky na tři hodiny denně a pak na základní školu. Samozřejmě byl mezi zdravými dětmi. „Je lepší být společně se zdravými lidmi, protože se tak cítím součástí běžného života. To mi dalo hodně životních zkušeností. Myslím si, že by to měl do budoucího života každý absolvovat. Bylo by pěkné, kdyby mladí zdravotně postižení měli ve všech školách integraci. Každá škola či veřejná budova by měla mít bezbariérový přístup,“ poznamenává Věroslav. Když se v 9. třídě rozhodoval co dál, měl štěstí, že se otevírala nová škola se zaměřením na výpočetní techniku. Zpočátku byla tato škola v Brně na Kociánce. Bydlel na internátě, ale areál nebyl vybaven pro vozíčkáře, a tak se tam nemohl moc pohybovat. V roce 1992 se škola přestěhovala na Lesnou. Byla to již škola integrovaná, studovali zde dva vozíčkáři. Věroslav dostal dvě osobní asistentky, které mu pomáhaly. Školu úspěšně dokončil v roce 1995 a začal pracovat jako skladový operátor v jednom farmaceutickém podniku v Rožnově pod Radhoštěm. Práce ho velmi bavila, vydržel tam celých 16 let. Bohužel v roce 2010 v rámci restrukturalizace byla zrušena jeho pracovní pozice a on byl propuštěn. Potom měl nějakou dobu svoji firmu, která se zabývala občerstvením. Nyní je nezaměstnaný a hledá si práci. Uvažuje dokonce o tom, že se odstěhuje do větší metropole, protože doma nemá šanci najít pracovní uplatnění s bezbariérovým přístupem. „Dostat se k lékaři nebo na městský úřad je problém. Od léta do podzimu se jako vozíčkář do Rožnova dostanu, používám cyklostezku, která je určitě lepší než velmi frekventovaná cesta. Horší je to v zimě, kdy se bez auta neobejdu,“ líčí těžkosti muž upoutaný na vozík.

Kvůli hendikepu ztratil velkou lásku

V roce 1994 se Věroslav během prázdnin seznámil se zdravou mladou ženou, které nevadilo, že je na invalidním vozíku. Na škole mladému páru každý fandil. Byli si velmi blízcí. Po ukončení školy se musel Věroslav vrátit z Brna domů. Jezdil svou přítelkyni často navštěvovat na prodloužené víkendy, denně si telefonovali. Později začaly být problémy, protože její rodiče s tímto vztahem nesouhlasili, ale neřekli to Věroslavovi do očí, což ho mrzelo. Bohužel ona byla hodně ovlivňována rodiči, a tak raději oba známost ukončili. S tím se mladý muž těžce vyrovnával deset let. Díky rozchodu si ale Věroslav uvědomil, že s hendikepem bude mít vždy problém najít si přítelkyni. „V minulosti se o mě starala maminka. Po její smrti pak tatínek, ale ten je již starý a sestra má svoji rodinu a nechci jí být přítěží. Osobní asistenti jsou dobrá věc, ale takový člověk musí být spolehlivý, nejlépe když ho znáte osobně a sám si ho najdete. V dnešní době je služba osobní asistence příliš drahá. Aby asistent dostal alespoň minimální mzdu, tak ten hendikepovaný člověk by musel mít 15.000 až 24.000 korun měsíčně. Spíše preferuji, že když je člověk duševně zdatný, tak ať má raději přítelkyni, přítele nebo někoho z rodiny, který by se dovedl o vozíčkáře nebo jinak hendikepovaného postarat. Musí však být mezi nimi souhra. Důležité je, aby toho nezneužíval ani jeden z nich. Já osobně bych si chtěl najít přítelkyni, se kterou bych si postupně vytvořil rodinu. Proto se také chci přestěhovat, protože si nedokážu představit, že by se přítelkyně nebo manželka starala o mně, případně děti a navíc o dům, ve kterém teď bydlím,“ říká Věroslav.

Cyklostezkou k příjemnému rozhovoru

Věroslav Botička (krycí jméno)

Již řadu let znám jednoho vozíčkáře z našeho města, který je bohužel již od narození na invalidním vozíku. Napadlo mně s ním udělat rozhovor. Jednou, když jsem jela po cyklostezce, po které jezdím pravidelně do Rožnova pod Radhoštěm, jsem tohoto mladého muže potkala. Dala jsem se s ním do řeči. Bylo to úžasné, když jsme spolu komunikovali celou cestu. Měli jsme si toho hodně říci. Zajímavé na tom bylo to, že on jel na elektrickém invalidním vozíku a já jsem při něm jela na kole. Rozhovor byl naprosto úžasný. Vážila jsem si každé jeho věty. Cesta ubíhala velmi rychle a navíc s příjemným komentářem. Nikdy jsem takovou životní zkušenost neměla. Ale tohle mně prostě fascinovalo. Mluvit s člověkem, který jel stejnou cestou jako já a navíc si ještě vychutnávat krásnou přírodu. Po cyklostezce,která lemuje břeh řeky Bečvy, navíc kolem krásných stromů, které dodaly tomuto rozhovoru ten správný šmrnc. Právě na cyklostezce jsem si s p. Věroslavem domluvila další schůzku, na které jsem se ho zeptala na několik otázek, které mně zajímaly. Sami se začtěte do jeho slov. Myslím si, že lidé, kteří jsou na invalidních vozících toho mají naší společnosti hodně co říct. Pan Věroslav je toho také příkladem. Jsem šťastná, že jsem tento rozhovor s p. Věroslavem mohla uskutečnit. Navíc v nádherném prostředí, kde byl v blízkosti rybník s lavičkou, u kterých bylo několik nádherných stromů – lépe řečeno vysokých kaštanů za krásného slunečného odpoledne. Není nic krásnějšího, než být v přírodě, kde slyšíte krásný ptačí zpěv. Od této doby se s p. Věroslavem často potkávám na cyklostezce a většinou si s ním povídám o životě i dalších věcech. Vždy si toho vážím, protože taková příležitost se jen tak nenaskytne každému. Nyní už slíbený rozhovor, který mně byl ochoten poskytnout pro náš webový portál Lidé mezi lidmi.

Dovedl byste si představit,že byste se uzdravil a začal byste chodit ?

Kdyby nastala situace, že bych mohl chodit, tak nevím, zda bych to psychicky zvládl. Vznikl by pro mě tak nový život. Ale jedno určitě vím, kdybych uměl chodit, tak bych si hned chtěl udělat řidičák na kamión. V současné době si to ale nedovedu představit, že by taková situace mohla nastat.

S jakými nejčastějšími problémy se potýkáte v každodenním životě ?

To je těžká otázka a víceméně široká. Týká se úplně banálních věcí, jako je bezbariérovost, průchodnost atd.

Kdo o Vás pečuje?

V minulosti se o mě starala moje maminka. Po jejím úmrtí se o mně stará můj otec, případně moje sestra. Ale v budoucnu si budu muset někoho najít.

Myslíte si, že je důležitá práce osobních asistentů?

To je moc dobrá, ale těžká otázka. Já bych ji rozdělil na dvě otázky. Práce osobních asistentů je důležitá. Ale je to těžké z důvodu toho, že práci osobního asistenta nemůže dělat každý. Za druhé - osobní asistent musí být člověk, který je spolehlivý. V dnešní době je služba osobní asistence příliš drahá. Spíše preferuji, že když je člověk duševně zdatný, tak ať má raději přítelkyni nebo přítele. Možná, že má někdo z Vás jiný názor. Dával bych větší přednost osobní asistenci formou rodinných příslušníků nebo nejlépe přítele nebo přítelkyně, který by se dovedl o vozíčkáře nebo jinak hendikepovaného postarat. Když není tato možnost, tak je to hodně těžké. Já mám takový názor, že všechno, co je státní nebo soukromé, je hned zneužívané. Zdravotně hendikepovaný by si měl najít takového člověka, kterého si sám najde. Navíc z mé vlastní zkušenosti by měl osobní asistent projít školením. Nejraději bych se však přikláněl, kdyby si toho osobního asistenta vyučil sám hendikepovaný. Jsou však 2 mantinely. Je zde asistent a postižený. Musí však být mezi nimi souhra. Důležité je to, aby toho nezneužíval ani jeden z nich. Ke zneužívaní v praxi u některých hendikepovaných bohužel také došlo. V současné době hledám někoho s řidičským průkazem. Pro ostatní lidi, kteří nemají možnost osobní asistence blízké rodiny, tak tam je určitě důležitá profesionální asistence. Z mého hlediska dávám více na to, najít si přítelkyni, tedy dávám přednost blízkého člověka, který by si postupně vytvořil rodinku. Ale člověk, který by s ním chtěl mít potomka, tak by k tomu potřeboval ještě další osobu, aby na to všechno nebyl sám. Myslím si, že v našich podmínkách to nebude nikdy propracované, tak, jak je to napsané na papíře. Z ekonomické stránky, aby asistent dostal alespoň minimální mzdu, tak ten hendikepovaný člověk by musel mít 15000-24 000 kč měsíčně. Pravdou je ale to, že bych nejraději uvítal, kdyby hendikepovaný vozíčkář naše přítele nebo přítelkyni. Vím však, že je to hodně složité. Kdybych býval ve městě – v nějaké větší metropoli (Praha, Brno, Ostrava nebo Olomouc), tak si myslím, že by to tak složité nebylo.

Pracoval jste někde?

Pracoval jsem 16 let v jedné Farmaceutické firmě v Rožnově. V rámci restruktualizace jsem dostal padáka!!

Neměl jste problém sehnat si práci ?

V současnosti mám velký problém si najít práci – lépe řečeno už od roku 2010. Právě v našem regionu je to velký problém. Rád bych podotknul, že bych dělal ve firmě, kde jsou zdraví lidé, než přes nějakou agenturu. Zaměstnáváním přes agenturu lidí hodně „ždímají“. Je to veřejně známo.

Máte kamarády ? Jak jste s nimi navázal kontakt ?

Ano, mám kamarády, ale téměř všichni jsou v Brně. Komunikujeme mezi sebou v emailové a telefonické podobě, přes SKYPE apod. Samozřejmě, že je postrádám, je to od nás hodně daleko. Měl jsem i u nás kamarády, ale jelikož se přestěhovali, tak už tady nemám téměř nikoho.

Myslíte si, že je dostatek práce pro zdravotně hendikepované dle jejich pracovních omezení?

Například pro někoho z postižených je to roznáška letáků, která je velmi málo ohodnocená. Spíše podhodnocená. Fenoménem dnešní doby je nedostatek takové práce. Protože v dnešní době mají problém sehnat si práci zdraví lidé.

Co byste chtěl změnit ve zdravotně sociální oblasti?

To je taková hluboká studna. Je to dosti těžká otázka. Byl bych velmi rád, kdyby mladí zdravotně postižení měli ve všech školách integraci. Každá veřejná škola a budova by měla mít bezbariérový přístup. Lidé s postižením by měli být ve školách se zdravými lidmi, aby si tak uvědomili, že je to součástí života.

Máte nějaké přání v životě, které byste si přál splnit?

Ano mám tajné přání, ale to si nechám pro sebe. Chci totiž, aby se mně splnilo. Také mám svoji třináctou komnatu.

Co byste si přál změnit v naší zemi?

To je velmi obehraná písnička. Řekl bych asi tolik. Český národ není ještě 20 let po revoluci zvyklý žít v demokracii. Tím způsobem, že českému člověku víceméně z 95% vyhovoval komunismus. Protože za raného komunismu se nemusel starat o práci. Musel akorát poslouchat. A když chtěl někdo něco, tak se raději politickým otázkám vyhýbal. I když dříve bylo plno lidí zavřených, tak v současnosti hodně lidí zavřených není, i když provedli hodně špatných věcí.