Smrt vnučky
„Do 40 let jsem si užívala docela klidný a pohodový život. To se však mělo rychle změnit. Syn se oženil a já se stala babičkou. Svou vnučku jsem bezmezně milovala, ale bohužel rozmazlovat ji a hýčkat, mi bylo umožněno jen krátce. V necelém roce se těžce rozstonala a na zhoubnou nemoc po velkých útrapách zemřela. Dlouho jsem se s touto ztrátou, která tak bolela, nemohla vypořádat. Statečně s bolestí bojovali můj syn a snacha, kterým se naštěstí po čase narodily dvě krásné a zdravé dcery. Osud si však po krátkých chvilkách štěstí pro mě přichystal další rány.“
Smrt manžela a syna
„Zákeřná nemoc opět zaútočila. Za krátkou dobu vážně onemocněl můj manžel. Ještě než úplně prohrál svůj boj, byl mi zjištěn diabetes II. typu. V této době těžce onemocněl i můj syn. Bojoval s rakovinou dlouho a se střídavými úspěchy. Chtěl vidět vyrůstat své dvě malé děti. Bohužel rakovina po čase opět vyhrála. Připadala jsem si jako v hororovém filmu. Moji drazí nenávratně odcházeli jeden po druhém. Zůstala jsem sama, zlomená, zoufalá a úplně vyčerpaná."
Naděje v podobě dvou vnuček a přítele
„Do života mě vrátily až mé dvě vnučky, podobné tak mému synovi. Snažila jsem se s nimi být každou volnou chvilku. Jejich radost ze života byla balzámem na mou bolavou duši. Čas přece jen trochu zhojil rány a já se seznámila v čekárně u lékaře s velice milým vdovcem. Po dvou letech pěkného vztahu též zemřel. Ptala jsem se sama sebe. Jsem snad prokletá, proč kolem mě všichni umírají?“
Amputovaná končetina
„Můj zdravotní stav se po této další ráně osudu velice zhoršil. Začala mě bolet noha a hůře jsem se pohybovala. Těžká cukrovka si začala vybírat svou daň. Do nemocnice jsem se dostala bohužel už pozdě a nohu mi museli nakonec amputovat. V noci jsem usínala s jedinou myšlenkou, už se ráno neprobudit. Přála jsem si zemřít. Rána po operaci se díky cukrovce nehojila. Přestala jsem vnímat čas, okolí.“
Nevzdávám se
"Jednou, když jsem zase upadla do svého spánku - nespánku, ucítila jsem, jak mě někdo drží za ruku. Tiskne mou ruku ke své tváři, která je celá mokrá od slz. Uslyšela jsem hlas jedné z mých teď už dospělých vnuček. Babičko, prosím, nevzdávej to, zvládneme to. Budu mít dítě a chci, abys tu byla, až se narodí. V té chvíli se ve mně něco zlomilo: Musíš bojovat, ještě to není konec! Nikdo z těch, co jsi pochovala, to sám nevzdal. Byla jsem závislá na pomoci příbuzných. Ale začala jsem cvičit s protézou, jelikož mi už bylo 70 let, nebylo to vůbec jednoduché. Píle, moře trpělivosti, překonání bolesti, a to vše navíc jako běh na dlouho trať. Dnes jsem na tom mnohem lépe. Osud je ke mně krutý, ale já se jen tak nedám. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Ale já už se nikdy nevzdám…“
Tak končí své vyprávění paní Vlaďka a v očích má opět odhodlání.
Simona Breichová
