Vlasta se narodila v malé vesnici poblíž Jihlavy a prožila tam pěkné dětství. Maminka pracovala v zemědělství a otec byl zedník. „Doma jsme měli malé hospodářství, tak jsem musela hodně pomáhat rodičům. Ven hrát si s dětmi jsem mohla, až když jsem udělala svou práci doma. Ale byly jsme na to tři děti, tak zbylo dost času chodit se v létě koupat nebo do lesa na houby,“ vypráví Vlasta. Měla dva starší sourozence, bratra a sestru. Na sestru Marii byla velmi fixovaná. Maminka byla hodně zaměstnaná a sestra jí prakticky vychovávala. V patnácti letech se šla Vlasta učit na švadlenu, po vyučení pracovala deset let jako šička v národním podniku Modeta Jihlava. Potom odešla pracovat do zdravotnictví jako ošetřovatelka. Vlasta se vdávala v devatenácti a postupně se jí narodili dva synové. Dnes už jsou dospělí a mají své rodiny. Mladší syn má podobné zdravotní problémy jako ona. Vlohy k duševní nemoci se dědí, i když se nemusí projevit hned v první generaci.
Byla jsem hodně uzavřená a nikomu se nesvěřovala
Sama paní Vlasta vzpomíná na začátky nemoci: „Už i v dětství jsem měla různé problémy, ale tenkrát jsem si to neuměla vysvětlit. V osmnácti letech jsem se pokusila o sebevraždu, ale doktoři mi pomohli. Maminka z toho byla tenkrát moc nešťastná. Neuměla si to vůbec vysvětlit, protože na mně nic nepozorovala a já jsem o ničem nemluvila. Byla jsem hodně uzavřená a nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. I potom jsem měla různé psychické problémy, ale nemoc se projevila naplno až ve 45 letech, kdy jsem se začala léčit.“ Vlasta svoji nemoc nikde neprezentuje, protože podle jejích slov to stejně málokdo pochopí. I před zaměstnavatelem to neříkala, protože se bála, že ji nezaměstná. Ví to jen rodina a blízcí přátelé. Od 50 let je v částečném invalidním důchodu. V současné době si ještě přivydělává domácí prací na počítači. Vlasta je rozvedená a žije s přítelem v Jihlavě. Mezi její záliby patří zahrádka, vaření a čtení knih. Volného času má ale málo, protože se stará o skoro devadesátiletého tatínka, kterého má velice ráda. „Kdysi jsem i pletla, ale dnes mám problém se zády, tak jsem už dráty a klubíčka odložila,“ usmívá se Vlasta.
Je dobře, že nám někdo pomáhá
Paní Vlasta si myslí, že u nás je mála podobných organizací jako je občanské sdružení VOR (vzájemnost - opora - radost) v Jihlavě, které pomáhá lidem s duševním onemocněním. Často tam zajde a dokonce začala i pomáhat v kavárně, která se nachází v budově Centra denních služeb o.s.VOR a slouží pro uživatele i veřejnost. „Do budoucna bych si přála, aby se mi neprojevovaly zdravotní problémy, abych s tím byla schopna žít a dokázala normálně fungovat. Asi to nikdy nebude, jako kdybych byla zdravá, ale věřím v lepší zítřek. Maminka mě vedla k náboženství, které mi pomáhalo, když mi nebylo dobře. Dneska už nejsem silně věřící, ale do kostela si ráda zajdu a velmi mě to uklidňuje,“ říká Vlasta.
|
Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná jako psychoafektivní porucha nebo maniodepresivní psychóza či cyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje nadměrnými změnami nálad, vitality, psychických funkcí a někdy i omezuje schopnost celkového „přirozeného“ fungování. Nemoc se projevuje buďto alespoň jednou manickou epizodou (manická psychóza), spíše však střídáním manických a depresivních epizod (bipolární afektivní porucha). Ve všech fázích BAP je velké nebezpečí sebevraždy, které kulminuje v době, kdy nemocný depresi překonává a pro okolí se jeví již bez příznaků deprese. Choroba postihuje přibližně 1 % populace. Potíže se obvykle projeví v období okolo 20 let. Nejsou známy jednoznačné příčiny vzniku. Vědci se domnívají, že BAP je způsobena kombinací biologických a psychologických faktorů. Běžně jsou počátky této poruchy přirovnávány ke stresovým životním událostem. Cykly depresivních a manických symptomů se vracejí a mohou se projevovat častěji, mnohdy narušují práci, školu, rodinu a celkově život ve společnosti. Manická epizoda může plynule přejít v depresi a naopak, nebo mezi jednotlivými epizodami (atakami) může být různě dlouhá doba – i více let bez příznaků. |
