Vyšší Hrádek – cesta k transformaci

Bydlení ve Vyšším Hrádku

V prostorném pokoji jednoho z bytů v zrekonstruovaném domě ve Staré Boleslavi se setkávám s Ivankou Jelínkovou. Na pokoji zrovna bydlí sama, protože její předchozí spolubydlící nedodržovala pravidla služby, a tak se posléze odstěhovala do jiného zařízení. Zato paní Jelínková si svého chráněného bydlení velmi považuje. Nejprve bydlela rok v cvičném bytě a teď už bydlí tři roky tady. Paní Jelínková si nepamatuje, jak dlouhý čas už v tomto útulném prostředí strávila, sama říká „rok nebo jak“ a myslí tím dlouhou dobu. Dříve pracovala v textilní dílně, teď je už ale ve starobním důchodu a chce v něm „nadobro nadosmrti zůstat.“ Domácí práce vykonává velmi ráda, obzvlášť ráda luxuje, a to přestože žila dřív v ústavu, kde o ní v tomto směru bylo postaráno. Ráda také čte nebo se dívá na televizi. Mezi její oblíbené pořady patří seriály Ordinace v růžové zahradě a Ulice. Ve jménech herců a ději seriálů se velmi dobře orientuje. Jak sama říká, není „svéprávná“, způsobilost k právním úkonům jí odebral soud, což jí je trochu líto. Ráda by třeba chodila k volbám, ale nemůže, i když měla svého favorita v prezidentské volbě. Byl jím Miloš Zeman. Paní Jelínková pochází z Prahy, ale teď žije trvale ve Staré Boleslavi. Jednou za měsíc ji jezdí navštěvovat bratr, ona naopak vyjíždí na ruzyňský hřbitov, kde má pohřbené rodiče. Naposled tam s asistentkou zasadily kytku. V ústavu se jí nelíbilo. Člověk tam nemá žádné soukromí a také jídlo nebylo tak dobré jako to, co si sama uvaří. Nakupovat chodí s asistentkou; její finanční situace se zlepšila od doby, co jí organizace Vyšší Hrádek sehnala sponzora. Teď už nepadne většina jejích peněz na bydlení a péči a může si i něco dopřát. Někdy jen tak sedí a dívá se z okna. Je spokojená.

Samostatný život

„Mimo ústav žije člověk podle svých vlastních představ a rozhodnutí. Postupně zvládá nové věci, jako je péče o domácnost, hospodaření s penězi, jednání na úřadech a podobně. Získává tak vlastní zkušenosti, zvyšuje si sebevědomí a navazuje i nová přátelství“, vysvětluje Simona Pulkrábková, zástupce vedoucí Chráněného bydlení Vyššího Hrádku. Chráněné bydlení zvyšuje kompetence těchto lidí. Naučí se řešit běžné životní starosti, jako je cesta do práce, péče o sebe a o svou domácnost, jsou schopni relaxovat ve volném čase nebo si vybrat dovolenou. Život v ústavu nepřináší možnosti adekvátního rozvoje osobních dovedností, rozhodovací pravomoci jednotlivých lidí jsou tu velmi omezené. Je třeba vzít v úvahu, že někteří lidé žili v ústavním prostředí i několik desítek let. Jsou tedy vůbec s to postavit se čelem k nové zodpovědnosti za svůj život? Podle zkušeností z Vyššího Hrádku většina z nich obstojí.

Transformace probíhá postupně

Letos v zimě čeká organizaci Vyšší Hrádek velká událost. Měla by zcela opustit původní budovu ústavu v Piaristické ulici v Brandýse nad Labem. Znamená to mnohé. Je to výrazný milník na cestě transformace, která započala v roce 2006 příchodem nového ředitele Ivana Semeckého. Tehdy také zrušili poslední klecové lůžko a izolační místnost. Klientky a klienti Vyššího Hrádku se na změnu připravují postupně. „S lidmi, kterým poskytujeme služby se o možném přestěhování bavíme již dlouhou dobu (i několik let). Již v textu naší vize, která je součástí veřejného závazku organizace od roku 2009, říkáme, že chceme poskytovat pouze neústavní formy sociálních služeb. Vedeme individuální schůzky s lidmi využívajícími služby, kde vysvětlujeme, jak vše bude probíhat a co se od nich bude očekávat. Mohou se jít podívat do již fungujících domácností, okouknout, jak to zde funguje, pobavit se s lidmi, kteří zde bydlí“, popisuje Eliška Vydrová, projektová manažerka a zástupkyně ředitele Vyššího Hrádku. Není to však tak, že by všichni museli opustit ústavní prostředí. Pro ty, kteří si na změnu netroufají, hledá Vyšší Hrádek adekvátní náhradu v jiných pobytových sociálních službách, někteří se také navracejí ke své rodině, pracuje se vždy s více alternativami.

Nejdražší je teď

Vyšší Hrádek právě prochází asi nejnákladnějším obdobím své historie, kdy musí provozovat původní ústavní budovu a zároveň již patnáct fungujících domácností. „Obecně lze říci, že po přestěhování lidí do domácností bude nutná vyšší podpora ze strany asistentů. Zvýší se tedy personální náklady. Lze ale očekávat snižování podpory s tím, jak se lidé postupně vše naučí a stanou se tak samostatnějšími, pak se sníží i náklady. Naše zkušenosti s chráněným bydlením ukazují, že v některých domácnostech klesla podpora z původních 24 hodin denně na 8 i 4 hodiny denně apod. Je to však individuální a dopředu nelze určit, kdy se bude moci podpora snížit. Zároveň už nyní víme, že někteří lidé budou potřebovat čtyřiadvacetihodinovou podporu pořád. Také musíme brát v úvahu stárnutí, pak budou potřebovat zase větší podporu a péči,“ vysvětluje Eliška Vydrová.

Cesta transformace

Vzniklo už celkem patnáct domácností: šest chráněných bytů je v zakoupených, nově zrekonstruovaných objektech v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi, kde bydlí i paní Jelínková. Zbylé čtyři domácnosti chráněného bydlení a pět domácností „domova pro osoby se zdravotním postižením“ (zde má poskytovatel povinnost zajistit i zdravotní službu), je pronajato od soukromých vlastníků. Jedna z domácností je pronajata také od města Brandýs nad Labem za symbolickou 1Kč ročně. „Žít v ústavu prostě není normální. Kdo z vás si umí představit bydlení s dalšími třeba šedesáti spolubydlícími, společné obědy ve velké jídelně (navíc s jídlem, které si člověk tak úplně nevybral), sdílení ložnice s jinými třemi (nebo šesti) dospělými lidmi… takový styl života je v rozporu s tím, co je u nás považováno za běžné a obvyklé,“ píše se hned v úvodu webových stránek Vyššího Hrádku. Dopomoci lidem s mentálním postižením k tomu, aby žili běžným způsobem života, není nijak snadné, že to však lze, to dokazuje Vyšší Hrádek svou dlouholetou činností. Nejlepší odměnou jsou mu vděční uživatelé jeho služeb.

Příběh Jitky Königsmarkové

Jitka Königsmarková (54) pochází z Čelákovic, kde už pátým rokem žije v chráněném bydlení Vyššího Hrádku. Dokud byla její babička naživu, bydlela u ní.

Jitka se o ni starala poslední měsíc života, kdy babička nemohla chodit. Po její smrti se musela přestěhovat do ústavu, protože měla problémy s tetou, která rovněž žila v domě po babičce. Ani rodiče se o Jitku nestarali, matka odešla od rodiny a založila novou, otec se také znovu oženil. V ústavu strávila Jitka čtyři roky a nevzpomíná na tu dobu ráda. „Byl tam velký nepořádek, lidi se tam hádali, prali a nadávali si, a to mi vadilo,“ říká, „tady mám klid a jsem tu spokojená.“ Kromě útulného bydlení i pracuje v chráněné keramické dílně ve Staré Boleslavi na zkrácený úvazek a práce ji baví. Nad postelí má sluníčko, které si sama vyrobila. Kromě toho ráda čte dobrodružné romány a sleduje dobrodružné filmy v televizi. Spolubydlící, se kterou dobře vychází, chodí večer brzy spát, takže se u televize nepřetahují o ovladač. Kromě čtení patří mezi její záliby i tkaní, tmavomodrý kobereček u postele je toho důkazem. Vlastní přehrávač hudby a mobilní telefon. Neumí psát esemesky, ale s maminkou si telefonuje denně. Nezanevřela na ni, přestože se o ni matka začala znovu zajímat až po 25 letech, když ovdověla. Jitka má celkem čtyři sourozence, ale nejlepší vztahy má se sestrou Marií, která za ní dochází do chráněného bydlení a také ji bere na návštěvy po rozvětvené rodině. Od doby, co se kvalita Jitčina života zlepšila díky chráněnému bydlení, si mají pořád o čem povídat. Je tu spokojená, přestože připouští, že je pro ni náročné starat se o domácnost, zejména uklízet. V ústavu nemusela tyto běžné činnosti vykonávat, ale svoboda jí je drahá. „Co si uvaříme, to si sníme,“ říká. Jejím nejoblíbenějším jídlem je kapr s bramborovým salátem.

Poslední zbudou kocouři

Jitka Königsmarková je způsobilá k právním úkonům a chodí na pravidelná setkání „sebeobhájců“. Sebeobhájci jsou lidé s mentálním postižením, kteří chtějí hájit svá práva a učí se mluvit sami za sebe. Svépomocné skupiny sebeobhájců působí na celém území naší země, zaštiťuje je Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice. Může tak radit i druhým lidem, jejichž problémy jí jsou blízké. Jitka často jezdí na výlety, v době rozhovoru měla v plánu vyrazit se spolubydlící a s asistentkou na odpolední ples do Kutné Hory, kde si může „zatancovat s klukama“. Byla na dovolené u moře v Chorvatsku a letos v dubnu čtyři dny v Rokytnici v Orlických horách. Vede si sama domácí účetnictví a chce si dokonce založit vlastní účet u České spořitelny. Zatím je ve stádiu, kdy se učí pracovat s bankomatem. S penězi vychází dobře, není nic, co by si chtěla koupit a nemohla. V rámci svých možností žije svobodný, samostatný a šťastný život. Má dostatek klidu, aby se mohla věnovat svým zálibám, a není jí zatěžko přijmout na oplátku jisté nepříjemné povinnosti. Přesto jí je trochu líto, že se původní ústavní budova Vyššího Hrádku bude rušit. Už kvůli kocourům, o které se tam sestřičky starají. Zpátky by ale nechtěla ani za nic, v chráněném bydlení dostal její život zcela nový rozměr.

Tomáš Vaněk