Hlasy, které mi překrývaly „realitu“, rušily mne, nedovolily mi soustředit se. Bytosti, které mi chtěly ukrást právě narozené dítě a mne nedobrovolně použít pro své účely. Protože jsem studovala na vysoké škole sociální pedagogiku, pochopila jsem, že zážitky, které mne provázejí, se až nepříjemně podobají těm, o kterých jsme se učili v souvislosti se schizofrenií. Strach byl tak mohutný, že jsem zmateně potlačila svou hrdost a v zoufalství vtrhla k psychiatrovi.
Byl milý a chápavý. Posunul ke mně krabičku s léky a jemně mi řekl: „Tohle je už vážnější…“. Pochopila jsem. Po lécích jsem prospala většinou 20 hodin denně, postupně přibrala 25 kilo a nedokázala se soustředit ani na běžné činnosti. Měla jsem štěstí. Mám skvělou rodinu, mí rodiče a tehdejší manžel se o mne starali 24 hodin denně, abych nemusela do léčebny. Povedlo se. Po 6 letech jsem, přestože mé pozitivní příznaky, tedy vize, hlasy a bytosti, nezmizely a prožila jsem během toho několik menších atak, byla schopná existence v mezích „normálu“.
Přesto jsem nebyla schopná najít práci, uspořádat si život podle svých přání a svět mi připadal jako příliš těžké místo k žití. Uzavírala jsem se dovnitř a tam hledala smysl. Pak jsem udělala krok vpřed, alespoň tak se mi to tehdy zdálo: vysadila jsem léky. Proč? Připadala jsem si uvnitř mrtvá. Pohřbená zaživa. Necítila jsem dost intenzivně na to, abych měla pocit, že žiju. A měla jsem pocit, že léky stejně nedělají, co mají, protože příznaky zůstaly. Jediné, co mi odbouraly, byl strach.
Asi po třech měsících bez léků se mi rozjela ataka. Absence strachu se zextrémnila a já prožívala období plné mystických zkušeností, zážitků mystické smrti i zmrtvýchvstání, nahlížení svých minulých životů, hlubokých vhledů do podstaty života a vesmíru. Připadala jsem si vyjímečná, vyvolená, byla jsem přesvědčená, že jsem vtělením samotného Ježíše. Odvaha, kterou mi ataka vzedmula, se projevila v zásadních životních změnách. Odešla jsem od rodiny, odstěhovala se o 300 km dál, spálila za sebou všechny mosty. I když, přesně tak to nebylo, protože mosty pak spálili lidé okolo. Nedokázali přijmout to, co jsem dělala a že jsem vybočila z „normality“ víc, než si dokázali představit.
Jak se ataka stupňovala, začaly pocity vyvolenosti opadat a já se začala se životem znova úporně rvát. Přicházely deprese, propady, úzkosti na hranici snesitelnosti. Ale já toužila žít. Prahla jsem po tom tolik, že když jsem viděla, jak působím bolest svému partnerovi a když hlasy a vize byly plné příkazů zabití ať už sebe nebo druhých, probrala jsem se.
Znovu se ozval strach. Tentokrát o ostatní. Říkejte tomu, jak chcete, já tomu říkám láska. A láska dělá zázraky. Kvůli ní jsem znovu začala brát léky. Ty mi pomáhají držet si odstup od všeho, co zažívám. Učím se. Učím se zavčas poznat, kdy začínám vnitřně umírat a dávku mírně snížit. Učím se ale poznat i moment, kdy jde do tuhého a já musím léky na čas zvýšit. Je to život na hraně, ale nikdo se zkušeností s duševní nemocí nemůže říct, že život s ní je lehký. Já jsem já a nedokážu říct: tohle je moje a tohle je nemoc. Moje diagnóza je diagnózou celého mého života. Nežiju „s“ ní, ale žiju ji.
