Život se mi změnil při fotbale

Zdeněk po operaci s rodiči

Až do sedmnácti let žil i Zdeněk (34) naplno. Vyučil se sklářem a hodně ho bavil sport, hlavně fotbal. Jednou při utkání dal hlavičku a přitom mu praskla céva v mozku. Byl to okamžik, kdy se mu rázem změnil celý život. Sice ještě dohrál zápas, ale cítil, že není něco v pořádku. Viděl dvojitě a brnělo ho celé tělo. Myslel, že to přejde, že to „rozchodí“. Ještě týden chodil do zaměstnání, ale bylo mu čím dál tím hůř. Když byl na tréninku, z ničeho nic padal na zem. Bylo mu jasné, že musí jít co nejdříve k lékaři. „Šel jsem na neurologii, kde ani z vyšetření CT nemohli poznat, co mi je. Říkali, že je to hluboko v mozku, tak mě poslali do Brna na magnetickou rezonanci, kde zjistili, že mi tam praskla céva na tom nejhorším možném místě,“ vzpomíná Zdeněk. Po návratu z nemocnice musel dodržovat, co mu doktoři nařídili – nesměl už sportovat, fyzicky se namáhat, nemohl jít do práce nebo se bouchnout do hlavy. Musel být prostě v klidu.

Do operace vkládal velké naděje

Taková změna životního stylu byla pro aktivního sportovce velice těžká. Navíc, když ani netušil, co s ním bude dál. V té době se neurologické operace prováděly tradičním způsobem nebo nově pomocí tzv. gama nože. Čekací doba na takovou operaci byla dva roky. Jak ale přestát tento časový úsek, když hrozilo, že se cévní mozková příhoda může kdykoli opakovat? Zdeňkovi rodiče se však nevzdávali. Kontaktovali lékaře z různých měst, aby synovi pomohli. Zdeňkovy lékařské zprávy se dostaly až do Mnichova, kde je jeden český lékař z Olomouce konzultoval se švédským kolegou. Ten zákrok gama nožem nedoporučil z důvodu, že jeho paprsek by mohl pacientovi ještě více ublížit, protože problém byl na takovém místě, že by se přitom mohla poškodit další životně důležitá centra, která jsou v bezprostřední blízkosti. „Tím mi vzal poslední naději na uzdravení. Myslel jsem, že je to konec.“ Nakonec ale Zdeňka kontaktoval neurochirurg docent Zvěřina z Prahy, který mu napsal, že takové případy dokáže operovat. Do tří týdnů byl po operaci, při níž mu otevřeli hlavu, odklopili malý mozek, aby se dostali do kmenu mozkového. Při odstraňování sražené krve a zacelování prasklé cévy v kmenu mozkovém mu poškodili dost zrak a nervy v levé půlce těla a pravé půlce obličeje. Zákrokem se také porušila stabilita a chůze. Při tak náročné operaci se mohlo přihodit i něco mnohem horšího. „ Mohl jsem i přijít o zrak úplně nebo jsem třeba nemusel chodit vůbec. Těsně po operaci mi začaly selhávat životní funkce, celé tělo mi oteklo, nemohli mi ani napíchnout žílu pro příjem umělé výživy a léků. A problémy, které po operaci mám, s těmi se dá jakž takž fungovat,.“ popisuje Zdeněk.

Léčba ve Vietnamu znamenala nový obrat

Po čtyřech týdnech se jeho zdravotní stav začal zlepšovat. Začal rehabilitovat, trénoval chůzi a brzy ho převezli z pražské nemocnice do Jihlavy. Po celou dobu měl velkou oporu v rodičích. Nejdřív, když nemohl chodit, vozili ho na invalidním vozíku a pomáhali mu se cvičením. „ Bez rodiny, která mě podporovala a bez kamarádů, kteří při mně stáli, bych to asi zabalil. Ta pomoc zvenčí pro mne byla hrozně důležitá,“ oceňuje Zdeněk své blízké.

Zdeněk si pořád myslel, že se z toho nakonec úplně dostane. Neztrácel naději, ale přestože na sobě tvrdě pracoval, výsledky se dostavovaly jen pozvolna. K fyzickým problémům se tak přidaly i problémy psychické. V noci měl děsivé sny, dostavily se deprese.

Později začal jeho otec pracovat ve Vietnamu. Tam se zmínil lékařům, jaké má jeho syn zdravotní problémy a oni mu nabídli pomoc. Nedlouho poté odletěl Zdeněk do Vietnamu na léčení. Bydlel s otcem na ubytovně, kam za ním docházel lékař, který mu aplikoval akupunkturu, masáže a vařil mu speciální čaj z léčivých bylin, kůry stromů a hub. „Byl to hrozný dryják, skoro se to nedalo pít, ale pomohlo to,“ usmívá se Zdeněk. Potom mu tento lékař doporučil ještě dalšího zkušenějšího kolegu v nemocnici v hlavním městě Hanoi. Léčba trvala několik měsíců. Zdeněk byl ve Vietnamu na léčení celkem čtyřikrát a cítil, že mu léčba pomáhá.

Když se vrátil zpět do České republiky, chtěl v akupunktuře pokračovat a tak si našel doktorku v Praze, která se jí také zabývala. „Ale nebylo to ono. Přece jenom s tím tady mají míň zkušeností. Ale dojíždění do Prahy mi pomohlo v tom, že jsem pak byl samostatnější a sebevědomější, protože jsem tam jezdil sám a musel jsem to nějak s tou špatnou stabilitou a chůzí zvládnout. Byl to někdy fakt boj,“ vypravuje Zdeněk. Jeho stabilitu mu také pomáhají zlepšit v lázních, konkrétně v Janských Lázních v Krkonoších. Tam intenzivně cvičí. Některé cviky jsou však nad jeho síly, například na balanční desce bez držení. Kvůli špatné stabilitě je nezvládne, ale je ještě dost dalších cviků, které zvládne a jsou pro něj přínosem.

K milovanému sportu se dokázal vrátit

Když se jeho zdravotní stav poněkud ustálil, začal Zdeněk zase pozvolna sportovat, hlavně zkoušel běhat. Bylo to ze začátku hodně náročné. Častokrát padal, hlavně když byl unavený, a mnohokrát si vyvrkl kotník anebo měl z pádů naražené zápěstí. Nikdy ho to ale neodradilo. Dokonce se zúčastnil celorepublikových závodů v běhu pro handicapované. „Sportuju rád. Dříve jsem si myslel, že se sportem budu živit. To, že dost běhám a cvičím, mi hodně pomohlo, ale častokrát jsem to se sportem i přehnal.“ K aktivnímu fotbalu, který má nejraději, se už vrátit nemohl. I přes problémy ale čtyři roky dělal fotbalového trenéra žákům a podařilo se jim dokonce obsadit druhé místo v okresním přeboru. Zdeňka potěšilo, když jeden z jeho svěřenců o něm napsal ve škole slohovou práci, ve které ho oceňoval jako dobrého trenéra a kamaráda s přátelským a lidským přístupem. „Bavilo mě to, ale mrzelo mě, že jsem jim to konkrétně nemohl předvést, že jsem jim to spíš vysvětloval. A to není ono,“ lituje Zdeněk. Zdeněk by si rád našel nějakou práci, která by ho bavila a kterou by se svými zdravotními problémy mohl vykonávat. V současné době má plný invalidní důchod a k tomu pracuje tři hodiny týdně na recepci jedné neziskové organizace, která se věnuje lidem se zdravotním postižením. „Co si přeju teď, to je rodina. Najít si přítelkyni, třeba i s dětmi, abych ji mohl mít rád a ona mne. Nechtěl bych zůstat sám,“ uzavírá své vyprávění. Zdeněk má také spoustu přátel v neziskové organizaci, kam dochází, a se kterými se účastní různých akcí, například výletů, bowlingu, grilování atd. Pravidelně se také stýká i se spolupacienty z lázní. Rádi se s ním setkávají kvůli jeho povaze a vytříbenému smyslu pro humor, kterým vždy baví své okolí.

(podrobně o léčení ve Vietnamu zde: Léčil jsem se ve Vietnamu)