Maminka
Časem se k nim přestěhovala nejstarší dcera a starala se o oba své rodiče. Jednou jsme k nim přijeli na návštěvu a viděli jsme babičku, jak se na nás usmívá, sedí a potichu si zpívá. Babička nás poznala, ale tety, která se o ni starala, se najednou ptala: „Paní, co tady děláte? Jak jste se k nám dostala?“ Bylo nám jí líto. Za babičkou jezdila lékařka, ale léčení nepomáhalo. Teď už jsou léky na vyšší úrovni než tenkrát před třiceti lety. Babička málo jedla, měla potíže s vyprazdňováním, jen její oči zůstaly dál laskavé, ale nechápající, co se kolem děje. Teta byla péčí o ni vyčerpaná a tak ji občas na pár dnů odvezla do nemocnice, aby mohla trochu nabrat síly. Babička zemřela v 77 letech.
Maminka se speciálního vyšetření bála, ale já jsem ji přemluvila
Mojí mamince bylo letos 70 let a já se o ni bojím, aby nepodědila Alzheimerovu chorobu po babičce. Taky už zapomíná, stále hledá hůl, brýle, práce jí trvá delší dobu i kvůli zhoršené pohyblivosti (má artrózu obou kolenních kloubů). Když se jednou chtěla zvednout ze židle a nechtíc se přitom opřela o rozpálená kamna, domluvila jsem jí pro jistotu vyšetření u lékařky. Nejdřív se bránila. Nedivím se jí, protože jinak je veselá, komunikativní a šikovná a ozvat se také umí. Ale obě jsme měly před sebou obraz babičky. To mamku přesvědčilo, že na vyšetření pro jistotu půjde. Byla jsem přitom s ní, abych ji podpořila. Už při prvních otázkách testu, kdy se zjišťovala orientace v místě a čase, jsem si oddychla a řekla si, že to bude určitě dobré. I mamince se otázky zdály až příliš jednoduché. Při pojmenování obrázků si někdy na nějaké slovo nemohla vzpomenout, a když měla zopakovat adresu, kterou jí lékařka asi před 15 minutami řekla, taky měla potíže, ale nakonec to celkem zvládla. V počítání se zadrhla jen jednou, jinak jí to šlo. Výsledek testu byl vcelku uspokojivý. Dokonce jsme se u toho někdy nasmáli. Když paní doktorka chtěla tu zapamatovanou adresu, mamka jí odpověděla: „Řekla jsem vám, co jsem si vzpomněla, ale kdybyste to chtěla přesně, musela bych si to napsat.“ Pak se lékařka ještě zeptala: „Nejste poslední dobou třeba nějaká smutná, ale maminka s úsměvem odpověděla: „Já nejsem smutná, když mě něco rozzlobí tak se vykřičím, každému vynadám a je mi zase dobře.“ Pobavilo mě, když mamka něco nevěděla, tak jako ten žáček u tabule se na mne upřeně dívala, abych jí napověděla. Když měla napsat libovolnou větu, potěšila mě, protože napsala: „Dneska jsem se měla u Hanky dobře.“
Přála bych si, aby se jí vedlo dobře
Po vyšetření se mi ulevilo, protože to mamince celkem dobře šlo a to znamená jediné: poruchy paměti jsou přiměřené věku a hlavně: není to Alzheimer. Pro tentokrát je to vítězství. Věděla jsem, že na tom mamka není nijak zle, ale taky vím, že když jsou první příznaky a pacient se začne léčit, je tu možnost průběh onemocnění pozastavit. A já bych si moc přála, aby se mamince a jejím blízkým vedlo dobře.
