Zuzana

Tím se vše vyřeší

Po druhé už ale začala konat. „Ponořila jsem se do teplé vody ve vaně a po hrstích polykala všechny ty barevné prášky. Zapíjela jsem je vodou přímo z kohoutku. Věděla jsem, že alkohol by byl účinnější, ale jsem téměř abstinent. Počítala jsem s tím, že až omdlím, sjedu dolů hlavou pod hladinu a smrt tím zpečetím. Také jsem počítala, že se Magda hned tak nevrátí,“ popisuje Zuzana. Dcera se naštěstí vrátila včas a našla matku v bezvědomí ve vaně. Zavolala záchranku. její posádka nešťastnou ženu oživila ještě doma v obýváku. Při cestě do nemocnice prosila záchranáře, aby jí dali injekci, že opravdu nechce žít. Vysmáli se jí. V nemocnici Zuzaně vypumpovali žaludek, nasadili kapačky a ona upadla do hlubokého spánku. „Po krátkém pohovoru s psycholožkou mě odvezli do RIAPSu, kde jsem pobyla týden. Pak mě převzala do péče odborná lékařka, psychiatryně. Zkoušela na mě různé pilulky, ale nic nezabíralo, spíš to bylo jen horší. Jak jsem tak byla doma, viděla jsem, jak byt chátrá a vše v něm dosluhuje. Jen další důvod k sebevraždě, já už nemohu dál, ať se zase starají jiní. Nemyslela jsem dnem a nocí na nic jiného než jak se zabít a nikomu přitom neublížit.“

Nemyslela na nic jiného

A skutečně následoval další sebevražedný pokus. „Jednou časně ráno jsem se vypravila Prokopským údolím k Jinonicím k vodní nádrži. V místě odtoku vody, kde je největší hloubka, jsem si sedla a svázala důkladně nohy a potom nedůkladně i ruce. Takhle jsem se překlopila z betonové zídky do hlubin. Jenže ouha! Pud sebezáchovy je silnější než nechuť žít. Vyplavala jsem na břeh. Znovu jsem se svázala a na hlavu si dala těžký a masivní koš na odpadky. I tentokrát pud sebezáchovy zvítězil. Došla jsem do Jinonic a na čtvrtý pokus narazila na paní, která mi otevřela. Vyslechla mě, dala mi suché kalhoty a pantofle. Doma jsem řekla Magdě, co zase provádím,“ vzpomíná paní Zuzana. To už byla dcera Ema zpátky z Německa. Když se dozvěděla o matčiných pokusech o sebezničení, rozběsnila se. „Podívej se mi do očí, co jsi to udělala?“, „No mami, jak si mohla?“, „No to je dobrý, my nemáme tátu a teď už ani mámu!“ křičela. Matka jí řekla, že už nemůže dál, že nejí, nepracuje a není schopná dojít ani nakoupit. Ema měla chuť studovat a využít znalosti němčiny, které si přivezla. A teď doma bláznivá máma. „Nechápaly jsme se, ani to snad nebylo možné. Pořád jsem měla jedinou utkvělou myšlenku, že se musím zabít, že tím se vše vyřeší,“ říká Zuzana. Měla strach z toho, jak zareagují rodiče, až se doví, že její manželství je v troskách. A také z toho, že se bývalý manžel bude muset o děti postarat. Nechtěl, aby studovaly vysokou školu, nechtěl platit, nestačil na ně.

Další sebevražedné pokusy

Byla ještě noc, tři hodiny ráno a Zuzana se rozjela na Smíchovské nádraží. Koupila si jízdenku do Plzně Měla odkoukáno, že vlak z hlavního nádraží přijíždí dostatečnou rychlostí. Stála opřená o sloup, hypnotizovaná pohledem na koleje. Budu mít odvahu skočit? Nezůstanu jen mrzák? Přemýšlela. Vlak ale najel na jinou kolej. Nastoupila tedy s myšlenkou, že pod vlak může skočit třeba v Berouně. Rychlík už minul Beroun, Zdice, … vystoupila v Plzni. Ani na zpáteční cestě do Prahy se to nestalo, protože se svěřila spolucestujícímu, co má v úmyslu. Doma vše po pravdě řekla Emě a zalehla na dalších několik týdnů do postele. Dalším impulsem pro sebevražedné myšlenky byl pro Zuzanu pohled na syrové maso na kuchyňské lince a její neschopnost s ním něco udělat. Chtěla skočit ze střechy sedmipatrového domu. Strach z výšky byl silnější. Bylo ještě několik dalších neúspěšných pokusů skoncovat se životem, ale především tu byly stálé myšlenky na to, že to je jediné východisko. Pokaždé následovalo jediné – paní Zuzana zalezla do postele a nechtěla vědět o světě.

Přitom celých dvanáct let od první hospitalizace v psychiatrické léčebně paní Zuzaně její odborná lékařka předepisovala pořád tytéž léky. Letos na jaře lékařka konstatovala, že její pacientka vypadá dobře, v depresi že rozhodně není a že jí dá jiný lék jen na spaní a proti mánii. A za několik dní byla paní Zuzana opět v Psychiatrické Nemocnici v Bohnicích v Praze.