Podle předního odborníka na léčbu schizofrenie MUDr. Martina Jarolímka je rigidní diagnostikování velkou chybou. Vede totiž k pesimistické vizi vývoje onemocnění, ke ztrátě naděje nemocného i jeho rodiny na uzdravení. Diagnóza schizofrenie je vzhledem k atmosféře ve společnosti a zastaralému systému psychiatrické péče u nás vnímána jako ortel na doživotí. Vede ke stigmatizaci, která mladému muži nebo ženě ztíží návrat do normálního života.
„Nedobrovolná hospitalizace vyvolává v nemocném člověku úzkost a strach. Může posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, aby se jeho vnitřní neklid co nejrychleji ztlumil. Tyto léky vyvolávají ve velké dávce silné nežádoucí příznaky, které z něj udělají nemohoucího ´ležáka.´ Pak se na oddělení dostaví rodiče a začnou se ptát, co se stalo s jejich synem, který aspiroval být předním pražským advokátem. Dozvědí se, že se jedná o schizofrenii, celoživotní nevyléčitelné onemocnění. Po pětiminutovém rozhovoru s lékařem odcházejí rodiče domů jako trosky,“ říká Martin Jarolímek.
Z maligních informací, které na rodinné příslušníky navalí obvykle mladý, nezkušený psychiatr, je podle něj nejhorší slovo schizofrenie. „Šokovaní rodiče si na internetu najdou slovo schizofrenie a tam si přečtou spoustu nesmyslů nebo polopravd a propadnou ještě větší beznaději. Každá rodina reaguje trochu jinak, ale většinou se dostaví pocity viny a hanby. Rodinní příslušníci se stáhnou do sociální izolace, a to je to nejhorší, co mohou udělat,“ tvrdí Martin Jarolímek.
Mladí lidé, kteří kvůli své zvýšené citlivosti a zranitelnosti, genetickým příčinám nebo například onemocnění matky v době těhotenství mají větší pravděpodobnost, že vážně duševně onemocní, si samozřejmě nepřejí, aby byli po prvním propuknutí psychózy označeni za „schizofreniky“ a veřejností považováni za „nebezpečné šílence“. O problémech lidí s vážným duševním onemocněním se z novin a televize veřejnost nedozví téměř nic. Slovo schizofrenie a schizofrenik mají novináři naopak ve značné oblibě, a to když komentují politické dění nebo zveřejňují senzační zprávy o případech agresivního chování duševně nemocných jedinců.
„Výsledkem zpravodajství, které přináší jen drastické obrazy smrti a nepodává žádná vysvětlení, je strach veřejnosti z nevypočitatelných bláznů. Lidé trpící touto nemocí jsou stigmatizováni, jejich rodiny se bojí přiznat, že mají nemocného syna či dceru. Je to pochopitelné. V očích sousedky, která sleduje běžná média, by se pak mohl tichý, naprosto neagresivní jedinec, který pravidelně bere léky a je unavenější kvůli jejich vedlejším účinkům, jevit jako nebezpečný šílenec, který ji může na potkání zabít,“ říká Martin Jarolímek.
Lidé s vážným duševním onemocněním se nedopuštění násilných činů častěji než jiní lidé. Obvykle jsou naopak terčem pro své okolí. V posledních letech však došlo k několika tragickým případům, kdy na své blízké nebo na zcela neznámé lidi zaútočili pod vlivem bludů a halucinací dekompenzovaní jedinci trpící schizofrenií. Strašlivé činy, jejichž obětí se stali nevinní lidé (ve Žďáru nad Sázavou, v Bílé Bříze…) nelze klást za vinu nepříčetným agresorům. Jde o důsledky nedostatečně zajištěné nebo zcela chybějící péče.
