Kateřina Málková

Spatřila jsem ji na pokladně Nové země, Terra Nova, k níž se vinul dlouhý had zákazníků. Její kolegyně pomalu obsluhovala jednoho po druhém a druhá pokladna byla uzavřena. Zákazníci k ní vzhlíželi s nadějemi, že by se mohla uzavřené pokladny chopit, ale ona je povýšeně přehlížela a okázale při tom žvýkala. Pomaloučku vyměňovala bankovky v pokladně za mince a bankovky pečlivě rovnala do obálky podle hodnot. Kdybychom se do ní pustili s výčitkami, pošlapali bychom tu nádhernou svatou chvíli a bohyně sebedůvěry, nyní nestydatě rozcapená v gestech prodavačky, by zmizela. Tak jsme stáli a čekali v němém úžasu. Mezitím její kolegyně marně projížděla zákaznickou kartu čtečkou. „Zkoušela jsem to ze všech stran,“ stěžovala si. Bohyně ji s přehledem načetla čtečkou jedním ladným pohybem, ani na chvíli nezapochybovala. Samozřejmě, že fungovala.

Jenom se bojím
Aby mé černé srdce
Nepuklo
A lidé neviděli
Tu ohyzdnou
Mokvající
Černou růži
Která se vyvalí
Ze sevření těla
Jako rozzuřený vetřelec.

Chudoba chutná jako chléb
Ne jakožto vězeňská strava
Ale chléb Páně

Její chuť je jasná
Vynikne mezi ostatními požitky

Chudoba chutná jako chléb
Kterého si vážíme
Že je ho málo
A můžeme se na něj plně soustředit
A plně se mu oddat.

Abych lidi nevyplašila, jako srnky
Abych nerozšlápla jejich porcelán, jako slon
Aby mě nepřetrhli, jako hada.

Prožitky jsou vínem
Na něž není nádoby
Proto nám protékají mezi prsty
Jakobychom krváceli.

Lída čte
Den Trifidů
Na zahradě

Brzy se začne
Děsit
Že po ní půjde tráva

V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem.

Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.

Dnes jsem smutně odstraňovala
Schlíplou mrtvolu kaktusu
Zbyla z něj jen ostnatá kůže
V koši červi pokračovali v oslavách