Kateřina Málková

Korálky azurové
Dopadají jako kroupy
Z nitky roztržené
Na dlážděnou zemi
A jak prší jejich smích
Já zpívám si tuze radostně
Se sluncem v dechu
Ó travičko zelená
Dnes dobře je mi.

Svět je nespravedlivý, aby byl pestrý a barevný. Hloupost je roztomilou hnědou barvou koček, a psů. Kráčí stejně hrdě paletou života jako bujará rudá chytrost, liška ušatá.

Svět je nespravedlivý, aby byl svobodný, spravedlnost spoutává, jak vězni dobře znají ze svých cel, kde si odpykávají svůj spravedlivý trest.

Spravedlnost je podivný bastard, kterého zrodila závist, stejně zlý jako jeho matka. Jako dráb prochází světem sledujíc, zda dostatečně trpíš a pachtíš se. Bavíš-li se, jsi-li šťasten, patří ti odsouzení.

Dráb Spravedlnost má vyklované oči.

Kočka má ráda
Mé nervózní nohy
Vrhá se na mé
Neklidné prsty
A hryže
- Úzkost je pro kočku.

Je tak dobré
že bydlíme v bytě
po staré mrtvé paní

Zbyly po ní
poklady tepla domova
tácky mateřské lásky

Podnosy na kterých nám
maminka nosívala jídlo
do postele když jsme churavěli

Proto je má chřipka
nalezení ztraceného ráje,
holubí dům, bílej štít.

Růžové červánky.
Ztemnělou zahradou běží
krásný mouratý Gigolo

A za ním zlehounka
Ale najisto
Černobílý Don Juan

Čemu ses to propůjčil,
Mourečku, kocouří děvečko,
Chudáčku teplá,
Že celá ves se za tebou schází?

Copak tě černý Uhlík
V krbu rodinném
Už přestal hřát?

Nebo tě on zaprodal
Když teď stojí opodál
A ani nevnímá to rejdění?

Má divné oči
Jako šelmy
Do stran šité
A závidí vám velmi
Že jste šťastni
A bojí se vás
Že to o něm víte

Čekárna je lingvistickým opakem kuřárny. Stejná koncovka, opačný význam. Narozdíl od kuřáren, do čekáren lidé chodí provozovat nejvíce nenáviděnou činnost. Mezi mnoha druhy čekáren se výrazně profilují dva základní typy: čekárna s jasně stanovenou dobou pobytu, jako například vlaková čekárna, nebo ta horší, kde čekáme bez předem daného konce. V takových místech se rodí nekonečno. V malém zažijeme nekonečno například při čekání na metro a snažíme se mu často dosti marně vyhnout během po jezdících schodech, ačkoli je toto nekonečno pouhou miniaturou nekonečna, které představuje náš život s nejasným datem smrti, a měli bychom na něj být zvyklí. Ale nejspíš záleží na tom, zda myslíme na potenciální konec našeho čekání či ne a na druhu toho konce. Zatímco při myšlence na smrt se nám často zdá nekonečně blízko – zde – pokud pomyslíme na to, kdy už „konečně pojede to metro“, pomalu přestáváme věřit, že se to vůbec kdy může stát. A čím jsme netrpělivější, tím míň věříme a vice versa. Dnes když jsem trpělivě vyčkávala, kdy se otevřou dveře praktického lékaře v Hloubětínské poliklinice, byla má nejistota, zda lékař skutečně přijde takřka nulová. Ale věřím, že být v situaci pacientů čekajících před ordinací místního kožního lékaře, též bych byla na pochybách o jeho existenci. Půl hodina čekání přivedla jednu z pacientek k tomu, aby prolomila jinak pevný led mezi sebou a cizím, odtažitým okolím a řekla: „Já už tady čekám půl hodiny a nikdo tady ještě nebyl.“ „Já už tady čekám tři čtvrtě hodiny a ani předtím nikdo nevyšel.“ Přidal se nějaký pán. Rozpoutala se diskuse o tom, zda je v ordinaci pacient, či není a většina pacientů se, těžko říct zda optimisticky či pesimisticky, klonila k tomu, že v ordinaci kromě doktora a sestry není nikdo. Někdo zapochyboval, zda jsou ordinační hodiny, ale jiný ho přesvědčoval, že jsou odtud přece slyšet hlasy „tak snad svačí nebo co.“ Ani můj doktor zatím nevycházel a na všech dveřích se skvěl výhružný nápis NEKLEPAT.