Kateřina Málková

V dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře.

Jako člověk, který nedokáže být před Bohem neupřímný, se stále pohybuji v jakési zemi nikoho na hranicích mezi křesťanstvím a atheismem, neschopna před Bohem s čistým svědomím prohlásit, že existuje. Jsem jakousi pokoutnou existencí krčící se v kostele před ostatními věřícími, kteří hrdě, bez pocitů viny řeknou: „věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný, amen.“ Chodím do protestantského kostela, ale když před někým prohlásím, že jsem protestant, musím se stydět. Vždyť ani nevím, proti čemu vlastně protestuji, a když ti lidé začnou klást doplňující otázky, raději zradím Boha jak svatý Petr. Spíš bych měla prohlásit, že jsem protestant z vůle rodičů, což by byla pravda, ale se slovem „protestovat“ by to mělo pramálo společného. Ještě bych měla dodat, že se hlásím k protestantům, protože jsem srab a katolická víra je pro mě moc silný kafe. Nicméně chodím ke katolíkům okounět a oddávat se jejich rituálům, které jsou pro mou dětskou duši lačnící po atrakcích intenzivním emočním zážitkem srovnatelným s projížďkou na horské dráze. Tím spíš se pak nemůžu upřímně prohlásit za protestanta, protože bych právě proti tomu musela protestovat.

Díky svým rodičům, kteří mají televizi, jsem objevila seriál Život a doba soudce A.K. Je to oblíbený seriál mého otce. Jeden z dílů pojednával o případu chlapce, kterého šikana ve škole dovedla až k sebevraždě a jeho rodiče k žalobě školy. Protože se příběh odehrával zejména v soudní síni, byl celý protknut otázkou „Čí je to vina?“ Zajímavé bylo připustit, že na vině nemusí být pouze agresoři nebo nepozorní učitelé, ale i rodiče. Rodiče ve zmíněném seriálu žili alternativním způsobem života, oblékali se neobvykle, nejedli maso a žili na polorozbořeném statku. Dítě vychovávali k obrazu svému, takže chodilo do školy „divně“ oblečené a k svačině mělo obilné klíčky, což nezůstalo nepovšimnuto posměváčky, kteří mu dali co proto. A tak se ptám, nepomohlo by, kdyby ho rodiče od začátku oblékali podle poslední módy, nechali ho atraktivně ostříhat, dali mu moderní mobilní telefon a k svačině něco normálního? Tím by paradoxně mělo větší prostor se odlišovat, větší svobodu být povahově své. Myslím, že je potřeba, aby se i rodiče snažili, aby dítě zapadlo. Vždyť víme, že dětský kolektiv je nebezpečný. Děti jsou blíže k přírodě než dospělí, nejsou taktní a ohleduplné, jsou spíše jako lvi, roztrhají kohokoli, kdo se jim nezdá být lvem. A kdo by své dítě nevyzbrojil, když ho hází lvům?

Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně.

Když tak přemýšlím nad tím, nakolik je člověk sám v sobě rozdvojen, divím se, že se vůbec může sám se sebou dohodnout. Jeho vnitřnímu království vládnou dva naprosto odlišní bratři, kteří si jeho tělo v dávném sváru rozdělili přesně vejpůl. Naštěstí většinou vládnou svým hemisférám moudře. Při své naprosté odlišnosti je div, že vůbec nejsou xenofobní, a že se vždy dohodnou tak hladce, že si ani nevšimneme, že jsou dva. Rozum a cit. Podle vědců levá hemisféra vládne rozumem, kdežto pravá citem, a v hmotné sféře levá vládne pravé polovině těla a pravá levé, pro srandu králíkům. Kdysi se ke mně donesla drahami ústní slovesnosti jedna podivuhodná teorie, kterou jsme hned s matkou začaly prověřovat v zrcadle. Prý jedna část obličeje vypadá navenek zlejší, než ta druhá. U mě se to ukázala být ta levá, ta odpovídající hemisféře citu. Měla větší kruh pod okem, strhanější rysy a netvářila se při pohledu z boku zrovna přátelsky. Na pohled vypadala jako rozzuřený pes. Ale znamená to, že je skutečně zlejší, nebo jen to, že je to ona, kdo nese tíhu světa, zatímco sféře rozumu je to jedno, protože nic necítí?

Ačkoli vně svého románu Venda Hrdý žije v Poděbradech, zas tak úplně vně nežije nikdy. Jeho život a život jeho postav jsou provázané. Postavy románu City Means se dostaly na papír v podstatě tak, že už nemohly vydržet ve Vendově hlavě. „Začal jsem se intenzivně věnovat psaní, abych osvobodil nakupené náměty ze své paměti,“ doplňuje mě. Postavy knihy - Alexandra, Nola, Kristián, Martin a další – nyní žijí v několika světech: jednak v knize a nadále ve Vendově hlavě, ale zároveň polo-reálně ve vnějším světě. Venda si s postavami i po dopsání knihy píše a povídá. Svědčí o tom příloha románu nazvaná Vantelbooklist, obsahující rozhovor autora s Alexandrou o knize, což může sloužit buď jako autorova vlastní recenze knihy nebo jako krátký samostatný příběh ve stylu Fanfiction. (literatura fanoušků rozvíjející příběhy hlavních postav oblíbených knih, které nechtějí nechat skončit) Zároveň tato příloha vypovídá o tom, jak moc si autor přeje, aby postavy jeho knihy byly skutečné, zejména Alexandra, a lituje, že ještě nebyl a nikdy asi nebude vynalezen jím vysněný přístroj na zhmotňování myšlenek.

V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, které rezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kraluje podivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako by celý vesmír souhlasil, protože to byl osud. Snad dokáže nebohým pacientům předávat lásku, kterou k Neklidu chová, jak vyznala kdysi dávno našemu zvědovi. Prý se oddala Neklidu jako mrtvá nevěsta. A láska jí tak změnila vnímání, jak to ta potvora dělá, že celý ten ušmudlaný neklid obrátila naruby jako při praní prádla. Zatímco na jedné straně pacienti planou nenávistí, když procházejí středověkou mučírnou, na druhé straně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí, kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zla se sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“

Naprosto nevzrušeni
Mi říkají
Sejdeme se v roce 2016
Ta závratná cifra s nimi ani nehne

Lída pověsila na stromeček
Jakousi kakofonní ozdobu
Neměla naději
V tak dokonalé konstelaci
Ozdob které jsem na něj navěšela
V meditativním rozpoložení