Jak tedy zdárně zvládnout pubertu bez oboustranné újmy na zdraví? Rodiče by se především měli obrnit obrovskou trpělivostí a mít nervy jako ocelová lana. Puberta není nemoc, je to období, kterým si musí projít každý, nikdo se mu nevyhne. Dospívající by měl mít pocit, že jej rodiče mají stále rádi, na druhou stranu i pubescent sám by neměl zapomenout na slušné vychování a rodiče uznávat jako autoritu. Vztahu určitě pomůže, když potomek dostane určitou míru svobody a důvěry. Také smysl pro humor je na místě. Nic netrvá věčně, i rozbouřené moře se po čase uklidní a nastanou lepší časy. To samé platí pro pubertu, i sebevětší rebel zmoudří a v rodičích přestane vidět nepřátele a začne je brát jako partnery sobě rovné.
Jako otec dvou dospívajících dětí už mám zkušenosti. Pubertální výlevy mých drahých ratolestí jsou někdy k pobavení, někdy k zamyšlení, někdy však k pláči nebo dokonce i k vzteku. Vědí, kde mám slabé místo a neváhají zaútočit. Ale má to i svá pozitiva, děti se učí od nás, ale i my od nich. Přeji všem rodičům, kteří mají děti v pubertě, hodně trpělivosti a pevné nervy. Pokud přežijete pubertu a nezblázníte se, přežijete všechno. Neboť jak prohlásil německý filozof Nietzsche, co vás nezabije, to vás posílí.
Marek Pilař
Kamila
vloženo 12.5.2014 22:45:30
Nikdy jsem si nemyslela, že puberta může být z hlediska rodiče tak velice náročná. Moje vlastní puberta mi připadala oproti mým vrstevníkům klidná. Samozřejmě moje matka to vidí trochu jinak, ale vážně si nějak zvlášť nestěžuje. Ano, dnes prožívám pubertu svého syna. Nejdříve jsem si myslela, že se děje úplně něco jiného, protože se mi jeho chování v 10ti letech nespojovalo s pubertou. Nicméně, poté jsem byla uklidněna odborníkem, že nástup puberty je již od 9 let. Tato nízká věková hranice mě napřed zarazila, nicméně když jsem začala uvažovat tímto směrech, tak chování mého syna přesně rýsovalo chování pubertální. Dobře, řekla jsem si, musím to zvládnout. Ano, všude se píše o tom, že je nejlepší trpělivost a že se to prostě musí přežít. Ano, nervy jako ocelová lana. Ale spíš mě napadá otázka jak takto nervy posilovat? To jsem zatím nikde nečetla, a snad na to ani žádný recept není. Někdy mi připadá, že se to prostě nedá ve zdraví přežít. A pokud nechci ublížit svému synovi, tak to musím zákonitě odnést já. Jak se nemám rozčilovat, když mám pocit, že syn si dal za závazek alespoň jedenkrát denně mě do ruda až běla vytočit? Musím říct, že se mu to zatím docela daří. I přes mé rozumové přístupy, jako že smysl pro humor, když je mu připadá chvílemi všechno, ale všechno legrační, nebo odcházím z místnosti, abych nezačala křičet (to se teda zatím těžce učím), nebo vyběhnu ven se psem. No prostě rozumově je mi to všechno jasný, ale udržet na uzdě stránku emocionální, to je fakt někdy dooost těžký. Nicméně, musím souhlasit s výše uvedeným článkem, ale abych pravdu řekla z vlastní zkušenosti zatím nevím, zda se to dá zvládnout a nezbláznit se.