Jirka Šantroch

Ráchel si začala uvědomovat, že v nadcházejících dnech bude všechno jinak. Dostala se na psychiatrii a vše pro její život normální se stává minulostí. Bydlet v jednom pokoji víc než se dvěma spolubidlícíma se Ráchel ješte nepovedlo. Už dříve přemýšlela že se odstěhuje ,ale měla problémy s prací a její kamrádka začala bydlet s přítelem. Tak zmatená ,naštvaná ,ale na druhou stranu zvědavá , jestli je pobyt na psychiatrii takový ,jaký jej vyděla ve filmech, přemýšlela, jaké jsou pacientky když je člověk pozná z blízka.

Je pátek, ne, vlastně sobota ráno a Ráchel se vrací domů. Má super náladičku, dneska to byla skvělá akce, pomyslela si. Samozřemě si zakouřila par jointů a po celý večer vypadala spokojeně .Seděla v koutě, pokuřovala si a zírala na lidi jak se baví. Celkem napitá šla balit nějaké kluky a pak se vypařila. Na náměstí se ještě stavila pro kousek pizzi. Po cestě domů snědla to co si koupila a najednou stála před barákem kde bydlela s mámou a tátou. Vyjde schody ,pak otevře dveře a napochoduje do pokoje , kde se promítá filmeček. V hlavě má pořád to ,že se všichni její kamarádi otevřeně baví o trávě s rodiči a nemusí lhát o všech těch věcech a tak se odhodlá se ke všemu přiznat.Táta se s mámou baví o psích hračkách a zároveň koukají na plátno. Ráchlelina máma poslouchá jedním uchem tátu druhým bedničky a z ničeho nic Ráchel začne rozhovor. „Ty jo sem ti vlastně neřekala ,že kouřím trávu co?“ Táta otočí jedno oko a podívá se na Ráchel „ Si děláš srandu“ a pousmál se . Ona na to „Ne fakt ji kouřím“. Máma okamžitě zmáčkne tlačátko na ovladači a rozsvítí, koukne se ji zblízka a hluboce do očí a prohlásí „tak to je blbý táto, máme problém. jak dlouho to vlastně kouříš? “ „Asi tři roky . “ Odpověděla . „Co s tím budeme dělat?"