„Osudy těžké jako kameny“ je kniha příběhů, která vznikla na základě humanitárních a charitativních misií studentů Vyšší odborné školy Charitas, která sídlí v Olomouci. Editorem knihy je pedagog této školy Ivo Mludek. Jedná se o knihu velmi těžkých příběhů lidí z různých koutů světa. Sociální, humanitární i charitativní práce vyžadují velkou přípravu studentů již zmíněné školy. Tito studenti sbírali životní zkušenosti z více než 40 zemí světa. V rámci předmětu Public relations přišel před sedmi lety Ivo Mludek s nápadem, aby každý student napsal příběh jednoho člověka, se kterým se v rámci své praxe v zahraničí osobně sešel. Ve stejném roce vyšla kniha „Socha příběhů a její kameny“. Na základě toho je také před školou dřevěná socha, kde jsou symbolicky umístěny jednotlivé kameny i se jmény lidí, kteří vydali svědectví o svém životním příběhu. Na tuto knihu navazují „ Osudy těžké jako kameny“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v letošním roce.

Don Miguel Ruiz - Nakladatelství Pragma

Čtyři dohody, tak se nazývá kniha moudrostí starých Toltéků. Její autor se narodil mexickým rodičům – léčitelům. Sám vystudoval medicínu a stal se chirurgem. Po zážitku blízkosti smrti se vrátil k toltécké tradici, která prý vede člověka k osobní svobodě.

Toltékové žili převážně v jižním Mexiku a byli známí jako „ženy a muži poznání“. Byli to většinou vědci, umělci, šamani, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání. Don Miguel Ruiz část těchto poznání rozdělil do čtyř dohod, které by měl člověk uzavřít sám se sebou, a díky nimž může prožít šťastnější a svobodnější život...

Próza je inspirována knihou V. Woolfové K majáku. Ale jen myšlenkou a tvarem, zpracováním je naprosto svébytná.Setkávají se zde ženy a dívky spojené rodinnými vztahy, jejich osudy se protnou na prázdninové cestě k moři, pak už jen autorka ve „zbytcích životů“ dokončuje zvlášť jejich příběhy.

Název knihy, jméno autora a předmět románu slibovaly, že si pěkně počtu. Kniha se jmenuje „Vášně mysli“ a jejím autorem je známý americký spisovatel Irving Stone (1903-1989) známý svými životopisnými romány o slavných historických osobnostech. Kdo by neznal strhující vyprávění o osudech impresionistického malíře Vincenta van Gogha „Žízeň po životě“, rozsáhlou fresku o životě a době malíře, sochaře, architekta i básníka Michelangela Buonarrotiho „Agónie a extáze“ nebo příjemné čtení o objevování Tróje Heinrichem Schliemannem „Řecký poklad“. Tentokrát Stone svůj román věnoval rakouskému lékaři Sigmundu Freudovi. A při vyslovení tohoto jména snad každému automaticky naskočí spojení - psychoanalýza a skandály, které svými výklady o sexuálním pozadím chorob svých pacientů vyvolal ve vídeňské společnosti na přelomu 19. a 20. století. Těšila jsem se tedy, že se – jako u Stonea vždycky – začtu tak, že přestanu vnímat čas a od stránek knihy mě odtrhnou jen bolavé oči a ranní svítání za oknem.

Před deseti lety jsem si koupila právě vydanou knihu autorky Květy Legátové Želary. Zaujalo mě, že za ni dostala státní cenu za literaturu 2OO2. Autorce bylo tehdy 80 let a tato kniha byla její prvotinou. Námětem jsou osudy lidí z malé vesnice Želary v Beskydech za první republiky. Při čtení až mrazí nad přímostí (někdy křivostí) a tvrdostí lidí, o kterých autorka píše. Popisuje a proplétá osudy lidí, které mají někdy tragický průběh či konec. Představuje nám vesničany žijící v bídě a často s pokřivenými charaktery. Zajímavou postavou knihy je kořenářka Lucka Vojničová, která se s nikým „nemazlí“, její chování je drsné, ale přitom vrcholně lidské, s pochopením pro lidské tužby i slabosti.