Hana Korbičková

Bylo by zajímavé spočítat, kolik času v životě jsme pročekali. Jen si to vezměte: ve frontě u pokladny, před semafory na přechodu, před setkáním s nějakým člověkem, čekání na autobus, vlak, MHD… Časté čekání bývá u lékaře. A to jsme někdy objednaní. Čas objednání totiž není okamžik, kdy máme vejít do ordinace, ale čas, od kdy začínáme čekat. Ze začátku jsem v duchu brblala. Nesnášela jsem čekání. Když mi došlo, že nervozitou to neurychlím, začala jsem se na čekání připravovat, a tak jsem si s sebou brala časopisy, knížky a křížovky. Jindy jsem byla v čekárně vidět, jak háčkuji vánoční hvězdičky, vyšívám polštář nebo pletu ponožky. Najednou jsem zjistila, že čas strávený v čekárně není čas ztracený, ale naprosto plnohodnotný. Člověk se může například v duchu modlit. Může také meditovat, rozjímat. Může napsat dopis, báseň, fejeton nebo cokoli jiného. Může si na papír rozepsat rodinný rozpočet s plánovanými výdaji. Anebo vymyslet dovolenou na příští léto, vymyslet nějakou radost pro partnera. Když jsem se do nějaké takové činnosti zabrala, nesla jsem pak téměř s nelibostí, že mě zdravotní sestra ruší a volá do ordinace. Vím, že při všech těchto činnostech je zapotřebí občas zvednout zrak od rozdělané práce či patření do svého nitra a očkem zkontrolovat, kolik lidí přede mnou už je odbaveno. Jednou jsem se tak zabrala do psaní, že mi pak nějaká starší paní povídá: „Mladá paní, nejste už na řadě? Sedíte tu tak dlouho…“ „Aha, no to asi už jo. Děkuji,“ vykoktala jsem a vběhla do ordinace. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v čase a místě, než mi vůbec došlo, co tam vlastně pohledávám.

Nevím, jestli jsem žena do nepohody. Pravda, jsem citlivé povahy, skály lámat nedokážu, ale jsem bojovnice. Můj výcvik začal ve velmi raném dětství. Můj první boj (narození) nebyl příliš drsný. Narodila jsem se asi 10 minut poté, co mamka dorazila do porodnice. Ale v půl roce už to začalo naostro.

Když mi bylo asi šest měsíců a řvala jsem v kočáru před domem, rozhodl se můj pětiletý bratr, že se o mne postará, že mě povozí. Byl to pro něj zážitek. Nabral rychlost (drncání přes kameny mě utišilo). Posílen úspěchem si to zamířil na náves k rybníku. Nečekal, že hráz není všude stejně pevná a že se svažuje. Kočár se převrhl a já spadla do vody na kraji rybníka. Pro mého bratra žádný problém, prostě narovnal kočár, mě do něj položil zpátky, na mě naházel peřinky a pro jistotu jel radši domů. Můj řev přivolal všechny členy rodiny, také proto, že zjistili, že jim obě děti zmizely. Myslím, že tenkrát bylo bráchovi důrazně domluveno, že s kočárem se nezávodí a že s miminkem je lépe zacházet poněkud jemněji. Mamka jistě měla v očích hrůzu a děs z toho, co se mohlo stát. Ale mně to určitě prospělo, učila jsem se odolávat ranám života.

Don Miguel Ruiz - Nakladatelství Pragma

Čtyři dohody, tak se nazývá kniha moudrostí starých Toltéků. Její autor se narodil mexickým rodičům – léčitelům. Sám vystudoval medicínu a stal se chirurgem. Po zážitku blízkosti smrti se vrátil k toltécké tradici, která prý vede člověka k osobní svobodě.

Toltékové žili převážně v jižním Mexiku a byli známí jako „ženy a muži poznání“. Byli to většinou vědci, umělci, šamani, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání. Don Miguel Ruiz část těchto poznání rozdělil do čtyř dohod, které by měl člověk uzavřít sám se sebou, a díky nimž může prožít šťastnější a svobodnější život...

Svěřím se větru
s tím, co duši tíží,
že zavřená je
za sedmerou mříží.

Svěřím se vodě,
která dlouze čeká,
zda přijme slzu,
která z tváře stéká.

Svěřím se hvězdám,
které nezahřejí,
že moje srdce
touží po naději.

Však přichází chvíle, kdy rozbiji mříže,
osuším slzy
a srdce ví, že
je plné lásky,
kterou vítr neuhasí,
voda nepohltí,
hvězdy nezastudí.

Mám doma zvíře.
Nemyslím pavouka v koutě,
myš někde v díře,
mravence na parapetu.
Je to zvíře k světu.
Zrzavý kocourek.
Zrzavý mourek.
Můj blízký přítel,
který mi rozumí,
přestože domluvit
slovy se neumí.
Zažívám s ním
nonverbální
komunikaci.
Možná se cítí
jako pták v kleci.
Je to totiž
kocour pokojový.
Ale kdo ví,
jestli nám někdy neuteče,
až svobody se mu zachce.
Nepůjde mu to hladce.
Láskou opičí ho střežíme,
protože všichni věříme,
že nás má rád
jako my jeho.

Černá a bílá,
smutek a radost,
všechno se točí
jak na kolotoči.

I růže má trny,
obloha mraky,
tíha má lehkost
a lidské vraky.

Nepřemýšlet,
nevznášet se,
do prachu hodit,
co se mi nechce.

Půjde to lehce?
Kdo ví…

Svět zčernal, i když je slunce na obloze,
déšť ze slz tváří se dost stroze,
smutek mě drtí, prázdnota hltá,
proč životní pouť někdy je tak krutá.

A zvadlé květy lemují tu cestu,
ploužím se léta od vesnice k městu.
Nevím, kdy dorazím konečně do cíle
a v hlavě myšlenky řádí tak zběsile.

Možná, že ztratím se, až půjdu nocí,
možná mě u křoví roztrhají vlci.
Doufám, že nezhroutím se do propasti,
vždyť už teď mám pocit, že jsem v pasti.

Kde jen vzít sílu vyšplhat vzhůru,
vidím tu na sebe dorážet můru.
Jako by z masa mi vykostili kosti.
Ležím tu zhroucená
jak ten, kdo se moc postí.

Přibližně před sto lety navrhla Klara Zetkin, aby se slavil Mezinárodní den žen. Bylo to po demonstraci amerických žen, které bojovaly za volební právo a proti diskriminaci žen v práci. Uběhlo pár desítek let a tento svátek se začal slavit i v Československu. Každá žena je ráda, když dostane květiny a dárek. Jenže kvůli tomu, že byl tento svátek více méně spojen s komunistickým systémem, po roce 1989 se od jeho slavení v zaměstnáních upustilo. V některých rodinách oslava 8. března přetrvala a jinde se zaměřili spíše na obnovený Svátek matek. Tak jako my. Jenže letos mě dcery překvapily, protože mi z ničehož nic 8. 3. ráno poblahopřály k svátku. Zamyslela jsem se nad jejich věkem a také jsem jim popřála. Měla bych jim něco koupit, šlo mi hlavou. Třeba nějaké květiny. Ty řezané brzy zvadnou, tak jsem jim koupila voňavé hyacinty v květináči, zrovna ve fázi poupat. Starší dcera brblala, že se o ně bude muset starat, a že toho už má i takhle dost. Když jsem se jí nabídla, že jí je budu zalívat, vzala je na milost.

Tak jsem zas jednou jela naší MHD. Autobus nebyl plný, pár volných míst k sezení ještě bylo. Na jedné ze zastávek nastoupila starší paní. Je o ní všeobecně známo, že se ráda napije něčeho ostřejšího a potom je upovídanější a hlasitější, než je u nás na veřejnosti obvyklé. Často to bývá tak, že když tahle paní nastoupí, každý, kdo ji alespoň podle vidění zná, zpozorní v očekávání, co se zase bude dít.