Záleží jen a jen na církvích, zda budou získaný majetek využívat především pro sebe nebo spíše pro blaho bližních. Moc bych si přála, aby tyto peníze pomáhaly obyčejným lidem. Právě v dnešní době, která je dost krutá a zaměřená na úspěch a výkon. Ale ne všichni mohou být takoví. Mnozí tělesně a duševně hendikepovaní, nemocní či staří, opravdu potřebují pomoc. V poslední době jsem měla vzácnou příležitost setkat se s řadou lidí, kteří zcela nesobecky pomáhají lidem právě v dobročinných organizacích. Činí tak zcela nesobecky, ve svém volném čase, bez nároku na finanční odměnu. A je mezi nimi celá řada věřících, kteří mají i díky víře v lidskou dobrotu a solidaritu nesmírně bohatý život. Ale skoro všem chybí finanční prostředky. Ne pro ně samotné, ale pro pomoc druhým. Od státu teď mnoho čekat nemohou. Snad tedy pomohou církve. Ty teď dostatek prostředků mají. Navíc mají i bezprecedentní možnost vyvrátit řadu pochyb a předsudků o jejich ziskuchtivosti. Jsem člověk, který si díky životním zkušenostem opravdu nesmírně váží těch, kteří dokáží pomoci svým bližním. Bohužel, církví jako institucí si zatím tak bezvýhradně vážit nemohu. Moc a moc doufám, že církve budou daleko více pomáhat opravdu potřebným a já budu moci změnit názor. Doufám, ale moc nevěřím ....
Simona Breichová
– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.
Pomohou prostředky z církevních restitucí potřebným?
1. 4. 2014Tak už se nám do tance okolo restitučních miliard zapojil i pan prezident. Všichni víme, že ho nohy moc neposlouchají a stejně občas pokulhávají i některá jeho prohlášení, ale tentokrát s ním souhlasím. U církevních restitucí teď asi opravdu záleží na tom, kolik církve dají na hospice a další dobročinnou činnost. Stát jim jednou restituce přiznal a navíc i smluvně garantoval. Domnívat se, že je teď jiní politikové získají zpět, je opravdu naivní. Spíše je to divadélko pro lidi. Zvlášť s ohledem na to, co si církve už musely kvůli restitucím vytrpět. V důsledku typické české závistivosti je dost velká část veřejnosti začala místo dosavadní tolerance upřímně nenávidět. Ani já nevím, proč si minulá vláda v období úspor, které tvrdě postihly velkou část veřejnosti, usmyslila napravovat faktické i domnělé křivdy zrovna u církví. Ale o tom už bylo napsáno dost a dost. A tak zpátky k tématu.
Simona Breichová
Žiji v žlutém domečku mezi rybníky na jihu Čech, a to s manželem a dvěma dospívajícími dětmi. Velkou radost mi v životě dělá můj chlupatý poklad - kokršpanělka Sandy. Sílu do života mi dodává sluníčko a voda, moc ráda plavu, asi lépe ve vodě než v životě. Dále mám ráda přírodu, práci na zahradě a dobré knihy. Naopak nesnáším bezmoc, bezohlednost, aroganci, klíšťata a komáry.
Jiří Rubeš
vloženo 7.4.2014 07:16:11
Zatím pro mě nejpřijatelnější stanovisko ohledně církevních restitucí. Souhlasím, že je to šance pro církev přesvědčit okolí, že Ježíše neopustila. Bohužel si také myslím, že ji opět nevyužijí. To by se to muselo v církvi hemžit lidmi typu pana Malého a ne lidmi typu kardinála Vlka. Ale buďme spravedliví. Lidmi typu pana Malého se to nehemží nikde. Platí zde, co kdysi řekl Albert Einstein. Tuctové zboží nabízí příroda v hojnosti, ale věci jemnější nabízí zřídka. I proto jsou osudy lidí s postižením závislé na obětavosti jedinců a masové podpory se jim nedostává.