Věda a Darwin ovšem většině z nás vzali víru a postavili nás před skutečnost, že naše pokora a utrpení nebudou odměněny na věčnosti. To byla těžká rána. Život najednou pro mnohé neměl jasný cíl. Pochyby jsme umlčeli tím, že jsme přijali nového boha – konzum.
Tato nová víra ovšem žádá také oběti. Vždyť odpovědní rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Důsledkem toho je pak logicky prudký pokles porodnosti prakticky ve všech ekonomicky rozvinutých zemí. Kvůli materiálním požitkům a tlaku okolí jsme se postupně vzdali skutečného bohatství, našich dětí. Současný model jednoho, maximálně dvou dětí v rodině může z dlouhodobého hlediska vést jen ke stagnaci společnosti.
V důsledku tlaku konzumní společnosti se postupně vzdáváme i tradičního modelu rodiny. Někteří muži se své tradiční role ochránit a ekonomicky zajistit rodinu vzdávají docela ochotně. Myslím si, že my ženy tím platíme určitou daň za svou emancipaci a feminismus. Ženy jsou sice méně závislé na mužích, ale řada z nich se stává závislými na společnosti. A ne vlastní vinou. Prostě chtějí mít děti a starat se o ně. Péče společnosti není nijak štědrá, ale moc jiných cest není...
Společenské klima a konzumní způsob života nás tedy nutí spoléhat se stále více na společnost. Na všechno máme odborníky. Muži už nemusí na vojnu, bezpečnost nám zaručí pár super vojáků. Ženy zase svěřují své děti jeslím a školkám. Naprosto chápu, že jim nic jiného nezbývá…. Snad to odborně vzdělané vychovatelky vše zvládnou. A co rodina? Pokud vůbec rodina funguje, tak se její členové stále více a více spoléhají například na to, že jim většinu společných zážitků zajistí televize či internet. Vše je takové instantní a zprostředkované… Takových příkladů lze nalézt celou řadu.
Ale co s tím můžeme jako obyčejní lidé, kteří se stále více dostávají do vleku společenského a ekonomického tlaku souvisejícího s konzumním způsobem života, vůbec udělat? Myslím si, že je to na každém z nás. Především bychom se měli snažit zbavit duševní i morální okoralosti. Uvědomit si, co je skutečně důležité. Najděme si čas na to věnovat se svým dětem, mějme společné zážitky, radujme se z drobností. A co se týká našeho života ve společnosti? Tady se zamysleme nad tím, jestli se na ni nespoléháme příliš. Neztrácejme zdravý rozum. Každý chlap by měl umět zasadit strom nebo opravit kapající kohoutek a každá žena by měla zvládnout péči o děti. Pokud se ve všem budeme spoléhat na instituce či odborníky, pak se vzdáváme kusu vlastní odpovědnosti, ale i svobody.
Simona Breichová
