Takže jakmile jednou večer začal fotbalový přenos, potichounku jsem se usadila v koutku pohovky a na internetu začala zjišťovat aktuální novinky ze světa. Bylo jich hodně a nic moc veselého. „Ukrajina před rozpadem“, „Pohotovost ruských vojsk“, „Ruské transportéry v pohybu“, to jsou jen některé z hlavních titulků. Začala jsem se poněkud neklidně vrtět a přemýšlet, jestli se všechny problémy nakonec nedotknou nějak i nás. Moc klidu jsem ovšem na přemýšlení neměla. V televizi podával komentátor nadstandardní výkon a zvýšeným hlasem ze sebe chrlil nějaká exotická jména. Podvědomě jsem usoudila, že hrajeme s nějakými Jihoameričany. Ve svém znepokojení jsem zapomněla na „nepsaná pravidla“ a pokusila se manžela vtáhnout do diskuze. Ale se zlou jsem se potázala. S nevrlým výrazem mě sice vyslechl, ale bylo vidět, že ho zajímá jen ten jeho fotbal. Pomyslela jsem si něco o „přízemnosti“ mužů.
Ale nedalo mi to a pokusila jsem se apelovat na soucit se zbídačenými Ukrajinci. A to už bylo moc! Najednou se na mě hrnuly otázky. „Víš vůbec, kdo s kým hraje? Viktorka Plzeň se Šachtarem Doněck! A víš vůbec kde je Doněck? Na Ukrajině! Po hřišti tam běhá minimálně pět Brazilců, každý s milionovým platem. Navíc se podívej, jak je narvaný stadion. Tak to asi s Ukrajinou nebude tak horké! Takže Zuza nerob paniku,“ usadil mě hláškou z našeho oblíbeného seriálu „Súsedia“. Tak nevím, asi má trochu pravdu. Sice jsem z naší diskuze vyšla jako naprostý sportovní ignorant, ale už jsem klidnější. Všechny titulky nelze brát tak vážně. Ale červíček pochybností ve mně přece jen zůstal. Jak to bude dál, se teprve ukáže.
Ale ten večer se u nás doma i na Ukrajině ukázala stará pravda, prostě „fotbal nadevše“.
Simona Breichová
