Jak bych léčila bezohlednost, aroganci, necitlivost

Pacienti jsou zde na sebe milí, ohleduplní, přátelští, vděční za každé vlídné slovo. Většinou sedí v čekárně i několik hodin a čekají na vyšetření, další dávku ozařování či chemoterapie. Víceméně smířeni se svým osudem. Ano, jsou všichni na jedné lodi, nemocní a většina z nich odkázaných sami na sebe, na empatii zdravotníků, pomoc druhých. Doprovod je člověk, který zpříjemní nekonečné a vysilující čekání, pomůže vstát z nepohodlné a tvrdé lavice, přinese vodu, nabídne oporu při vratké chůzi, pomůže s kabátem, vyslechne instrukce zdravotní sestry týkající se další léčby či diagnózy, když mozek pacienta odmítá přijmout všechny ty strašné zprávy, zalarmuje zdravotní sestru, když čekání už je nad síly nemocného. Takový luxus doprovodu si v dnešní době může dopřát málokdo. Možná, že takto „naordinované“ hodiny v čekárně by pomohly mnoha lidem, kteří jsou nuceni volit mezi kariérou a rodinou v případě onemocnění blízkých, zejména rodičů, v jejich rozhodování. Na boj s touto zákeřnou nemocí, vlastně s každou nemocí, by neměl být nikdo sám a pochybuji silně, že spolupracovník či podřízený by vám takto pomohl. Teď by měla nastoupit rodina, a to partner či děti.

Zavedla bych hodiny v onkologické čekárně jako povinný předmět pro středoškoláky, aby si včas mohli uvědomit - co jsme my, můžete být jednou i vy. Možná se někomu bude zdát toto kruté, ale jsem sama matkou dvou dospívajících dětí a vidím, jaký špatný vliv na ně má sobecká, nemilosrdná, bezcitná společnost, ve které hrají prim peníze. Dříve jsem se je snažila spíše ochránit před pohledem na lidskou bolest, bezmocnost, utrpení. Teď vidím, že aby z nich nevyrostli bezcitní sobci, ale lidé ohleduplní, kteří se dokáží vcítit do druhých, je nutné, aby se seznámili a vyrovnali i s touto stránkou lidského života. Budou nám však naše děti umět a chtít v případě nutnosti pomoci? Dá jim k tomu dnešní společnost vůbec možnost?

Nemocný nebo invalidní člověk přece nemá mor, aby ho jako ve středověku zavřeli v domě a vchod i okna zatloukli prkny. Také není neviditelný, jak se mnozí, mnohdy i blízcí lidé tváří. Aby to nemocný nevzdal a začal o život bojovat, potřebuje kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi, ujistí ho, že v tom není sám, takzvaně ho podrží ve zlých časech. Mnozí z nás se ovšem musí nejdříve léčit z vlastní sobeckosti, arogance či necitelnosti. Tyto choroby bohužel nebolí ty, kdo jsou jimi postiženi, ale právě jejich blízké, a to v době, kdy potřebují pomoc a podporu.

Můj velký obdiv a dík proto patří lidem, dobrovolníkům v různých centrech, domovech pro seniory, kteří věnují svůj volný čas a péči naprosto cizím lidem bez jakékoli finanční odměny, pouze za slovo děkuji.