Teď mě manžel po letech přesvědčil, abych se s ním a pejskem vydala na ryby. A zase ty předsudky…. Bůhví jak dlouho tam budu sedět a jen koukat do vody. Přitom bych mezitím na zahrádce mohla udělat spoustu práce. Ale sluníčko svítilo, manžel byl celé dopoledne nezvykle vlídný a vstřícný, a tak jsem se nechala přesvědčit a na ty ryby jela. A světe div se, bylo mi skvěle. Sice se mě nezmocnily žádné lovecké pudy (ryby stejně vůbec nebraly), ale posezení na hrázi rybníka pod staletými duby bylo až kýčovitě krásné. Takovou pohodu jsem už opravdu dlouho nezažila. Nechci tady barvitě líčit nádheru přírody, stejně by se mi to asi moc nepovedlo a připadá mi to i tak trochu nepatřičné. Ale stejně, třeba lednáčka nad vodou jsem neviděla od dětství a ten západ slunce nad rybníkem si určitě budu pamatovat hodně dlouho. Také jsem přišla na to, proč se říká, že rybář je tichý blázen. Na rybách se totiž dá krásně mlčet a všechny starosti a bolístky na duši nechat odplavit vlnkami.
Ne, rybářkou se asi nestanu. Ale určitě se budu chtít občas strávit příjemné chvíle u vody s tím svým tichým bláznem a naším pejskem. Je to opravdu balzám na duši. A navíc staré asyrské přílosloví říká: „Čas strávený na rybách se nepočítá do života“.
Simona Breichová
