Když si vzpomenu na své první těhotenství, jak jsme se s manželem těšili na našeho prvního potomka a zejména manžel si byl jist, že to určitě bude syn, zaručeně od narození otužilý a maximálně od roka výborný sportovec a rybář. Po narození potomka (skutečně syna) byl možná trochu zklamán pohledem na zrůžovělý uzlíček života v inkubátoru, ale hlas měl silný, vědělo o něm celé neonatologické oddělení. A tak to manžel nevzdával a dál plánoval, jak synka zocelí. Ani mě to neznělo špatně, ale můj mateřský instinkt už tichounce šeptal něco trochu jiného. A začala praxe. První rýmičky, horečky a noci bez hodinky spánku. Můj bezpochyby teoreticky a odborně na výchovu bezvadně připravený manžel na mě v praxi najednou zvyšoval hlas, kdykoli jsem na procházce nedala dítěti čepičku (a to byl květen a venku okolo 20°C). Navíc ho místo zásad otužování začali zajímat spíše termíny očkování a dostatečný přísun vitamínů. Tak nevím...
Dokumenty jsou určitě zajímavé a přináší spoustu informací. Ale kam se hrabou na život. Nakonec jsem vlastně ráda, že mé děti už odrostly z plen a vlastně si už do ničeho nechtějí nechat mluvit. Ale těším se na dvě věci. Za prvé na to, jak si všechny nové postupy a poznatky vyzkouším na výchově vnoučat, (ale i tady mi vnitřní hlas opět šeptá něco jiného). Tak vlastně spíše za druhé…. Možná se v příštím životě narodím jako Afričanka a prostě mi nezbude nic jiného, než děti vychovávat bez všech pouček a teorií.
Simona Breichová
