Bylo by zajímavé spočítat, kolik času v životě jsme pročekali. Jen si to vezměte: ve frontě u pokladny, před semafory na přechodu, před setkáním s nějakým člověkem, čekání na autobus, vlak, MHD… Časté čekání bývá u lékaře. A to jsme někdy objednaní. Čas objednání totiž není okamžik, kdy máme vejít do ordinace, ale čas, od kdy začínáme čekat. Ze začátku jsem v duchu brblala. Nesnášela jsem čekání. Když mi došlo, že nervozitou to neurychlím, začala jsem se na čekání připravovat, a tak jsem si s sebou brala časopisy, knížky a křížovky. Jindy jsem byla v čekárně vidět, jak háčkuji vánoční hvězdičky, vyšívám polštář nebo pletu ponožky. Najednou jsem zjistila, že čas strávený v čekárně není čas ztracený, ale naprosto plnohodnotný. Člověk se může například v duchu modlit. Může také meditovat, rozjímat. Může napsat dopis, báseň, fejeton nebo cokoli jiného. Může si na papír rozepsat rodinný rozpočet s plánovanými výdaji. Anebo vymyslet dovolenou na příští léto, vymyslet nějakou radost pro partnera. Když jsem se do nějaké takové činnosti zabrala, nesla jsem pak téměř s nelibostí, že mě zdravotní sestra ruší a volá do ordinace. Vím, že při všech těchto činnostech je zapotřebí občas zvednout zrak od rozdělané práce či patření do svého nitra a očkem zkontrolovat, kolik lidí přede mnou už je odbaveno. Jednou jsem se tak zabrala do psaní, že mi pak nějaká starší paní povídá: „Mladá paní, nejste už na řadě? Sedíte tu tak dlouho…“ „Aha, no to asi už jo. Děkuji,“ vykoktala jsem a vběhla do ordinace. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v čase a místě, než mi vůbec došlo, co tam vlastně pohledávám.