Celé období Vánoc, Silvestra i Nového roku od jisté doby zrovna nemusím. V právě skončeném roce 2019 to hodně umocnil i fakt, že moje mamka byla od 17. do 31. prosince hospitalizována na ortopedickém oddělení kladenské nemocnice po náročné reoperaci endoprotézy v koleni. Právě na Silvestra byla z nemocnice propuštěna, ale to pro mě žádné důvody k oslavám neznamenalo, tedy aspoň ne ty klasické, spojené s přejídáním a alkoholem. Ono také slavit nebylo zas až tolik co. Reoperace se sice patrně podařila a mamka byla propuštěna z nemocnice až překvapivě brzy, ale než bude normálně chodit bez pomoci francouzských holí, potrvá to ještě minimálně několik týdnů. To ale nebyl jediný důvod, proč jsem na Silvestra ani na Nový rok nic neoslavoval. Klasické bouřlivé oslavy přelomu roku nemám rád. Vadí mi třeba i bouchání dělobuchů a petard i novoroční ohňostroje s tím vším spojené. Proto v posledních letech na příchod Nového roku do tradiční půlnoci ani nečekám, jako tomu bylo kdysi v minulosti. Naopak chodím spát brzy. Nejinak tomu bylo i o Silvestra 2019. To jsem si šel lehnout asi ve 20 hodin a brzy usnul. Půlnoční bouchání mě sice probudilo, ale jen na chvilku. Brzy jsem už zase spal.

Osobně se považuji za zarytého kladenského srdcaře. Na Kladně jsem se narodil i prožil celý svůj dosavadní život. Dnes už vím, že nikde jinde bych žít nechtěl a vlastně ani nemohl. Mé kladenské srdcařství je mimo jiné zaměřené i na sportovní výsledky oddílů našeho města, především fotbalového oddílu SK Kladno.

Vánoce jsem měl rád jako dítě školou povinné a stejně tak v dospívajícím i mladším dospělém věku. Těšil jsem se na ně snad někdy od září. Od jisté doby dospělosti /nevím od kdy přesně/ jsem je naopak příliš nemusel. Z těch posledních jsem měl naopak už od září vyložený strach. V době na samém začátku podzimu totiž bylo jasné, že krátce před vánočními svátky podstoupí moje mamka reoperaci endoprotézy v koleni. Ortopédové dokonce připouštěli možnost, že se bude jednat o dvě operace-vyjmutí staré endoprotézy a teprve poté voperování nové. A dvě operace pod narkózou u jedenaosmdesátileté ženy to je jistě vždy velké riziko.

Patřím k lidem, kteří si vždy do nového roku dávají nějaká novoroční předsevzetí. Mě se je navíc obvykle podaří i splnit a to pak pro mě samého znamená důležité zlepšení nemocné psychiky i větší sebedůvěru. Svá novoroční předsevzetí si dávám obvykle v oblasti sportu, který je velmi důležitý pro zlepšení mé fyzické, ale především kupodivu hlavně psychické kondice. Pro právě uplynulý rok 2019 jsem si dal předsevzetí naběhat 1 750 km za rok a současně najezdit stejnou vzdálenost na kole. Přestože jsem celé školní prázdniny, tedy celý červenec a srpen nesportoval díky opakované atace mé psychické nemoci vůbec, obě svá předsevzetí na minulý rok jsem nejen splnil, ale dost výrazně překročil.

Konec loňského prosince strávila moje jedenaosmdesátiletá mamka v kladenské nemocnici a to včetně celých vánočních svátků. Tato skutečnost by určitě nebyla žádnému člověku příjemná. Nešlo to ale jinak. Mamku operovali 18. prosince, navíc šlo o náročnou operaci a je samozřejmé, že po náročném zákroku si každý pacient musí ještě nějaký den v nemocnici pobýt. Ani vánoce na tom nemohou nic změnit. A tak je mamka musela strávit na nemocničním lůžku. Jsem jediný syn a tím vlastně jediný nejbližší příbuzný, protože táta už umřel a matčina starší sestra žije v pečovatelském domě více než 100 kilometrů od Kladna. Ta však má starosti sama se sebou a dopravit se bez cizí pomoci za mamkou by určitě nedokázala. Návštěvy v nemocnici byly tedy především na mě. Mamku jsem také za ty zhruba dva týdny jejího pobytu v nemocnici navštěvoval až na dvě výjimky, kdy jsem měl celodenní služby v zaměstnání denně. I když máme více příbuzných, ovšem spíše již vzdálenějších, z těch ji občasně navštěvoval pouze můj strýc-bratr zemřelého otce. Nikdo z ostatních příbuzných mamku nenavštívil. Jejich návštěva by ale byla stejně problematická, protože většinou každý bydlí dost daleko a navíc se v těch dnech vše točilo kolem Vánoc, Silvestra a Nového roku a to mají všichni starostí nad hlavu.

Zlatý věk českých královských hradů – doba krále Václava I

,,On však lovil se psí lájí/pudem/,

v síních/ústech/ měl smrad, jako v psinci,

oko ztratil při štvanici,

víc než doma býval v háji.

Jezdil křivoklátským krajem

a o Prahu neměl zájem".

Konečně dědičný královský titul

Jsme na samém počátku 13. století. V sousedních zemích Polsku a Uhrách mají dědičné a na německé říši nezávislé panovníky s dědičným královským titulem už bezmála dvě století. V Čechách však se panovník doposud může honosit pouze titulem ,,kníže“. Teprve začátek 13. století vše změní. Českým knížetem je v této době Přemysl Otakar I.- poslední český kníže a první český dědičný král. Jeho potomci z Přemyslovského rodu už mají zajištěné dědičné právo nikoli na knížecí, ale královský titul. Co se to stalo v Čechách, nebo spíše v německé říši, že došlo k této významné změně?

Alexandr Sergejevič Puškin /1799-1837/

Je oficiálně největší básník ruské literatury/osobně kladu výš M.J. Lermontova/ skutečně představitelem uměleckého směru romantismu? Nebo ho lze považovat spíše za realistu? Odpovědět na toto zásadní začlenění velkého autora poezie, prózy i dramatu není dost dobře možné. Ono není vůbec možné velké autory ,,zaškatulkovat" do nějakého spíše uměle vyčleněného uměleckého směru. Pak by byl A.S. Puškin romantik i realista současně. Jeho nejznámější dílo -román ve verších ,,Evžen Oněgin" je oficiálně pokládáno za realistické. Oněgin je podle mě dokonce nejstarší typ takzvaného ,,zbytečného člověka" v ruské literatuře. Určitě starší než často udávaný ,,Oblomov" od Gončarova. Stejně tak nejznámější Puškinovo drama ,,Boris Godunov" je literárními odborníky považováno za dílo realistické. Proč je tedy Puškin často zařazován mezi představitele romantismu? Částí svého díla Alexandr Sergejevič Puškin mezi romantiky nepochybně patří. Za romantickou je však považována pouze počáteční fáze jeho tvorby.

Výše uvedený titulek není zrovna na místě. Jeden z filmů, který je zároveň jedním z ,,Třiceti případů majora Zemana" s názvem ,,Studna" lze jen těžko označit za dnes tolik oblíbený horor. Výše uvedený seriál ,,Třicet případů majora Zemana" byl za předlistopadového režimu mezi televizními diváky hodně oblíbený. Nic na tom nezměnil fakt, že byl upravený pro tehdejší tzv. totalitní poměry a poplatný tehdejší době. Přesto si svým dějem s takzvaným hororem příliš nezadá. V jednom je ale přece jen rozdíl. Příběh ,,Studna" byl natočen podle skutečné události, byt ho jeho producenti upravili tak, aby vyhovoval tehdejší společenské situaci. Pamatuji se , že o tomto příběhu se mluvilo ještě několik let po jeho premiéře a téměř každý ho jako film viděl. Nepamatuji se přesně ve kterém roce byla uvedena v televizi premiéra ,,Studny", ale patrně jsem tehdy byl ještě klukem a bud končil základku, nebo začínal gympl, takže to mohlo být někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století. Po shlédnutí ,,Studny" jsem se opravdu bál a nebyl jsem tenkrát mezi svými vrstevníky zdaleka sám.