V dobách, dnes již před řadou let, kdy jsem se ještě chodil léčit do Horních Beřkovic, jsem měl možnost setkat se s celou řadou epileptiků. Je to divná a děsivá nemoc tahle epilepsie. Epileptické záchvaty vypadají opravdu hrozivě Do té doby jsem něco podobného neviděl. Když jsem měl možnost vidět první epileptický záchvat , byl jsem docela vyděšen. Pacient zničehonic strašně vykřikl a skácel se k zemi.

Nedávno jsem navštívil svého zubního lékaře, kterého si mimochodem moc vážím, jako skvělého odborníka. Poslední návštěva u něho mě však trochu zklamala.

Vysoká inteligence jako nedostatek? To je přece nesmysl. Pomyslí si asi každý. Já přesto na tomto svém trochu podivném tvrzení trvám. Nedostatkem je vysoké IQ pokud na ně někdo spoléhá až hřeší. V mládí mě bývalá přítelkyně seznámila v Ústí nad Labem s jistým inženýrem chemie, který mě k tomuto trochu podivnému tvrzení přivedl. Byl to přes chemii takový odborník, že se o něj ústecké chemičky doslova rvaly. A ten tehdy pronesl památný výrok, který si pamatuji dodnes: ,,Nevím jaké mám IQ a ani mě to nezajímá. Vysoká inteligence může být u člověka spíše nedostatkem, pokud mu k ní chybí dokonalá sebekázeň.“ Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlel a nakonec mu musel dát zapravdu. V té době jsem ještě neměl invalidní důchod a učil jsem na Zš. Mohlo mi být tak 25 let. Nikdy jsem ve škole neměl rád žáky, kteří na svou inteligenci, nebo chcete-li nadání vyloženě spoléhali a neprojevovali žádnou větší snahu. Vždy jsem dával přednost těm druhým, kteří nadání neměli, ale snahu projevovali maximální. Zadělal jsem si tímto neobvyklým přístupem na řadu problémů a to nejen u ostatních kantorů, ale hlavně u rodičů žáků. Rodiče těch nadaných se hrozně divili, že jejich dítkům dávám horší známky, pokud nevidím k nadání i snahu, než těm méně nadaným, ale snaživým. Kdo k něčemu přijde příliš snadno, nikdy si toho nedokáže upřímně vážit. Zatímco ten nadaný méně , který si musí všechno vydřít, je z úspěchu skutečně spokojený a štastný.

Mám více než 23 let plný invalidní důchod, dnes důchod III.stupně. Když mi kdysi důchod přiznali pobíral jsem částku asi 3500 Kč. Za ta více než dvě desetiletí se sice můj důchod více než zdvojnásobil, ale zároveň se zněkolikanásobily ceny za životně důležité potřeby. Myslím tím především bydlení a jídlo. Dnes pobírám důchod ve výši těsně nad 8000 Kč. Takovou částkou patřím jistě k vyloženě sociálně slabým lidem. Přesto jsem nikdy nežádal o nějaké finanční příspěvky. Snažil jsem se vždy, nějak si k důchodu přivydělat.

Snad žádný rok dosud nebyl pro naši rodinu tak kritický jako ten letošní. Naše rodina je pouze tříčlenná-otec, matka a já. A všichni jsme přitom nějak nemocní. Všichni máme své důchody, rodiče starobní a já invalidní III. Stupně. Matka půjde na podzim letošního roku na reoperaci své 10 let staré voperované endoprotézy. Prostě musí, podle vyšetření na ortopedii by totiž v jiném případě také mohla přijít o nohu.

Léto letošního roku bylo pro mě ze zdravotního hlediska kritické. Myslím tím zejména prázdninové měsíce červenec a srpen. Téměř celý červenec jsem nedokázal ve svém psychickém stavu jezdit z Kladna do Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice, kde vypomáhám jako pomocný Peer. Nedokázal jsem ani chodit udržovat naši zahradu v kladenské zahrádkářské kolonii. Tady mě sice zaskočila moje matka, ovšem za cenu, že se zhoršil stav jejího kolene, ve kterém má již 10 let voperovanou a zároveň už značně opotřebovanou endoprotézu. Během července musela místo mě alespoň obden chodit zalévat a stav jejího kolene se tak zhoršil.

V poslední době se v médiích hodně mluví o znovuzavedení poplatků ve zdravotnictví po říjnových volbách. Rád bych k této problematice vyjádřil svůj názor. I když by se mělo údajně jednat jen o poplatky za hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení jedná se o platby, které jsou podle mého názoru jasně nemorální. Zvláště vůči sociálně slabým občanům. Výše uvedený poplatek se již v minulosti platil. Velice dobře se na to pamatuji, protože sám jsem měl možnost hned několikrát tento poplatek hradit. Bylo to vždy za pobyt v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v léčebně Sadská. Naštěstí jsem tam byl vždy jen krátkodobě a tak se mě platba za hospitalizaci tolik nedotkla. A to jsem tenkrát neměl ještě zaměstnání na poloviční úvazek, jako mám dnes a byl jen na až extrémně nízkém invalidním důchodu III. Stupně.

Studuji již delší dobu hned dvě university III. věku, respektive Volného času na Kladně a ve Slaném. Třebaže mám již 23 let plný invalidní důchod, dnes III. stupně z psychiatrických důvodů a přednášky velmi často vynechávám ve všech celkově už 15 ročnících studia/sčítám tím obě University/ jsem uspěl a mohu se pochlubit celkem 13 čestnými diplomy/Na Kladně je studium dvouleté, zatímco ve Slaném jednoleté-proto ty dva diplomy scházejí/. Zaměřím se teď jen na Kladenskou Universitu III. věku.

Právě dnes začíná nový školní rok 2017-18 a mě to nutí k zamyšlení jací jako děti jsme byly před několika desetiletími my a jaká je současná dětská generace. Při své úvaze bych se chtěl především zaměřit na děti a mládež základních škol, tedy dítka od 6 do 15 let. Více než vědomostním znalostem bych se chtěl věnovat volnočasovým aktivitám naší a současné generace. Na úvod bych chtěl uvést, že v současné době je mi 53 let a povinnou školní docházku na Zš jsem absolvoval zhruba před 40 lety. Díky tomu že jsem celá desetiletí dobrovolně s dětmi pracoval v různých organizacích a především jako dobrovolný, ale kvalifikovaný trenér fotbalu a navíc jsem v minulosti i učil na Zš mám dobrou možnost obě generace-tu naší i tu současnou snad objektivně porovnat. V čem tedy vidím zásadní rozdíl? Současná generace má mnohem větší možnosti se v životě prosadit, mnohem dokonalejší přístup k informacím, zejména díky internetu, který za našich časů neexistoval a tím tedy i mnohem snazší přístup ke vzdělání.