Asi jako každou ženu i mě manžel občas pěkně štve. Ale musím přiznat, že jsem díky němu objevila některé věci, které mi přinesly do života nějakou tu radost a štěstí. Co se jen do mně nahučel kvůli pořízení si pejska. Já za tím viděla jen spoustu nepořádku a chlupů všude možně. Nedal si pokoj, přesvědčil mě a dneska je náš pejsek jednou z mých největších životních radostí. Prostě kdo nezkusí, neví…

Tak už se nám do tance okolo restitučních miliard zapojil i pan prezident. Všichni víme, že ho nohy moc neposlouchají a stejně občas pokulhávají i některá jeho prohlášení, ale tentokrát s ním souhlasím. U církevních restitucí teď asi opravdu záleží na tom, kolik církve dají na hospice a další dobročinnou činnost. Stát jim jednou restituce přiznal a navíc i smluvně garantoval. Domnívat se, že je teď jiní politikové získají zpět, je opravdu naivní. Spíše je to divadélko pro lidi. Zvlášť s ohledem na to, co si církve už musely kvůli restitucím vytrpět. V důsledku typické české závistivosti je dost velká část veřejnosti začala místo dosavadní tolerance upřímně nenávidět. Ani já nevím, proč si minulá vláda v období úspor, které tvrdě postihly velkou část veřejnosti, usmyslila napravovat faktické i domnělé křivdy zrovna u církví. Ale o tom už bylo napsáno dost a dost. A tak zpátky k tématu.

Tak jsem si zase prošla denní tisk a přečetla si zajímavé názory bývalého prezidenta Václava Klause. Samozřejmě opět všemu výborně rozuměl a vše by dělal lépe… V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeho prohlášení, že všichni kdo na něj pokřikovali během oslav 17. listopadu, jsou prostě blázni. Já sice na nikoho nekřičím, ale v tomto kontextu se musím také zařadit mezi blázny. Proto mě potěšilo, když jsem pochopila, že náš bývalý prezident má vlastně hluboké pochopení pro blázny a další duševní poruchy. A vlastně se není čemu divit. Vždyť i on sám s tím má zjevně své zkušenosti. Nejsem odborník v oblasti psychologie, nicméně si myslím, že osobnostní rysy pana Klause byly a jsou dosti hraniční. Nevím, zda u něj můžeme mluvit o chorobné touze po moci, ale něco na tom možná bude. O tom, že jde o osobnost vybavenou nadstandardní ješitností, ovšem pochybovat nelze. Přidejme si k tomu laicky nazvaný „Všeználkovský syndrom“ zřejmý například z toho, jak byl a je schopen přednášet na zahraničních fórech například o problematice globálního oteplování, a také „spasitelský syndrom“, jehož příkladem je opravdu velkoryse udělená amnestie. A jako třešničku na dortu uveďme ještě roztomilý sklon ke kleptomanii, díky kterému se „proslavil“ i mezinárodně. Z toho všeho vyplývá, že náš bývalý pan prezident musí mít pro blázny opravdu pochopení.

Víte proč? Důvodů je víc. Jednak ho nosí místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová a docela jí sluší, a pak také proto, že tím chci symbolicky dát zelenou pro další její cestu politikou. To, jak se zasadila o zákaz prodeje alkoholu v budově Sněmovny, se mi náramně líbí. Nejsem žádná moralistka, která se na alkohol dívá jako na metlu lidstva. Ale já si prostě v zaměstnání skleničku dát nemohu, i když by pro to byl kolikrát pádný důvod. Dneska už to prostě nejde. A to nedělám práci, při které bych rozhodovala o věcech, které přímo ovlivňují život všech občanů. Ale poslanci to dělají. Opravdu nechci, aby zákony přijímali lidé "v náladičce".

Ne, není to omyl, ani překlep. Opravdu jsem použila tohle vlastně neexistující a navíc ošklivé slovo pro označení něčeho pro mě tak osobního a milého, jako je listonoš. Moje maminka totiž celý život vykonávala tuto nelehkou, ale zajímavou profesi. Většina lidí ji vždy ráda viděla. Nenosila jim totiž jen noviny, ale často i dopisy či telegramy od jejich blízkých či známých. A navíc neznám důchodce, který by se netěšil na den, kdy mu paní listonoška přinese jeho penzičku. Dnes už je to samozřejmě hodně jiné.

Tak mám za sebou další fotbalový večer. Můj manžel je po většinu času poměrně rozumný tvor, navíc dlouho a pečlivě „opracovávaný“ v rámci našeho 20letého manželství. To vše ovšem mizí a stává se naprosto nepodstatným v době fotbalových přenosů. Navíc pokud hraje jeho milovaná Spartička nebo jiný náš klub proti nějakým „cizákům“. I já samozřejmě vím, že kompromisy jsou nutné a musím mu v tu dobu poskytnout klid a někam „vysublimovat“.

Žijeme ve společnosti, která se vyvíjí a kultivuje už tisíce let. Dnes většina z nás žije poměrně dobře…. Chrání nás zákony, státní aparát, více méně funguje sociální systém i často kritizované zdravotnictví nás nenechá úplně bez pomoci.

Ale vždycky je něco za něco. Tato ochrana nás stále více a více činí závislými na systému. Když porovnáme život v minulém či předminulém století s tím dnešním, musíme, ač neradi, konstatovat, že jsme se stali trestuhodně pohodlnými a vzdali se faktického rozhodování i o svém osudu.

Internet je zdrojem neuvěřitelného množství informací. Najdeme zde názory odborníků prakticky na cokoli. Skoro vše bylo teoreticky prozkoumáno a bylo o tom napsáno vědecké pojednání či natočen film. Přesto se řada našich životních zkušeností může rozcházet s touto teorií. Nedávno jsem si na internetu „stáhla“ opravdu skvělý dokument „Mimina“ od francouzského režiséra Thomase Balmése. Každá maminka (včetně těch potencionálních), se tady může podívat na to, jak se vychovávají děti v Evropě, Africe, či Asii. Rozdíly kulturní, sociální i zdravotnické jsou opravdu propastné. Ovšem závěry jsou pro nás šokující a těžko akceptovatelné. Africká maminka porodí doma, nenechá dítě okamžitě vyšetřit lékařem a co nejdříve očkovat. Nesnaží se ho vychovat v prakticky sterilním prostředí. Naopak, zabalí ho do šátku a vezme s sebou prakticky kamkoli. A většina těch dětí nezhyne strašlivou smrtí z toho, že je maminka nekoupe několikrát denně. Největším překvapením pro mě bylo to, že právě africké dítě začne v porovnání s ostatními nejdříve lézt, chodit a mluvit. Prostě je pořád ve společnosti, je vystaveno spoustě podnětů, stále poznává něco nového. Po zhlédnutí dokumentu jsem byla nadšená a skoro litovala, že jsem své děti odchovala z kojeneckého a batolecího věku (teď jsou bohužel už v pubertě…). Hned bych je vázala do šátku a chodila s nimi za kamarádkami. Určitě by začali dříve mluvit a vyrostli by alespoň o pět centimetrů vyšší.

Jsem obyčejný člověk, s obyčejnými starostmi, radostmi i o obavami. Navíc se mnohdy, asi k vlastní škodě, zajímám o dění okolo sebe. Média každého z nás zahrnují tolika novými a často protichůdnými informacemi, že už mě máloco překvapí. Přesto se to někdy stane.

Teď jsem si například přečetla zdánlivě veselý a zábavný článek o kocourkovi Orlandovi. Ten podle britského deníku Observer celý rok soutěžil se skupinou zkušených investorů v tom, kdo dokáže více zhodnotit stanovený finanční vklad na akciovém trhu. Investoři se radili, přeli, analyzovali. A kocourek jen tlapkou posouval svou oblíbenou hračku po tabulce se jmény firem. A teď očekávaná pointa. Samozřejmě vyhrál rezavý filuta. Asi jsme mu to podvědomě možná i přáli. Jinak by to přece nebyla žádná zábava. Jenomže všechno není jen legrace.

Nedá mi, abych se s vámi nepodělila o svůj názor. Připravovala jsem nedělní oběd, když jsem zaslechla z televize hlas Václava Moravce, který v rámci svého pořadu pokládal otázky premiérovi v demisi Jiřímu Rusnokovi. Právě spolu diskutovali nad otázkou financování a stavu našeho zdravotnictví a dále o zrušení notoricky známého 30korunového poplatku. Ten je již dlouho politickou kartou, s ní se hrají hry, které se dotýkají každého z nás. Žádná z politických stran či koalic nebyla schopna v této hře jednoznačně zvítězit, a tak muselo dojít až na rozhodnutí Ústavního soudu. Ten se jednoznačně vyslovil pro zrušení tohoto poplatku. Zajímavá byla reakce pana Rusnoka: „Poplatky bych nerušil. Poplatek ve výši 30 korun, když krabička cigaret stojí 80 i více korun a pivo v restauraci 30 Kč, tak prostě zaplatit 30 Kč u lékaře, mi připadá zcela adekvátní a myslím, že nikomu zásadně neprospěje jeho zrušení."

Česká republika musela od letošního ledna na pokyn Evropské komise zvýšit spotřební daň na tabákové výrobky, a tudíž se například cena krabičky cigaret zvýší v průměru o 7 korun. Každé zdražení u mě vzbuzuje zpravidla přirozenou nevoli. A navíc díky nařízení z Bruselu? Tentokrát ovšem musím udělat výjimku. Ačkoli některá nařízení EU u mne vyvolávají spíše trpký úsměv, tentokrát souhlasím. Nemohu se totiž ubránit pocitu, že naši vládní politici za tabákovým průmyslem vidí pouze peníze do státní pokladny, a tak dávají přednost zájmům tabákových firem před zdravím obyvatel. Copak nevidí krátkozrakost této politiky? Ano, Ministerstvo financí získá do státní pokladny peníze z prodeje tabákových výrobků, ale Ministerstvo zdravotnictví musí daleko větší finance vynaložit na léčbu pacientů, kteří onemocněli v důsledku kouření.

Každému člověku bych naordinovala pár dní na onkologii, či si na pár dní sednout na invalidní vozík. Možná by postačilo pár hodin strávených v nabité čekárně onkologické ambulance. Bohužel tuto možnost jsem již několikrát měla. Naštěstí, pokud se to tak dá napsat, pouze v roli doprovodu. Ale těch pár hodin vždy stačí, abych se začala na své problémy a celý svůj život dívat úplně jinak. Je to lepší než nějaká novoroční předsevzetí - přestanu kouřit, budu jíst zdravěji, zhubnu, nebudu se stresovat každou hloupostí. Zde na vlastní oči člověk vidí, co by mohlo potkat i jeho a co je důležité.

„Osud míchá karty, my hrajeme.“ Arthur Schopenhauer

Opravdu existuje něco jako osud? Může se nám podařit ho na chvíli ošálit, ale stejně mu neujdeme? Máme někde vytesáno, jak bude náš život dlouhý, zda ho prožijeme ve zdraví či nemoci, zde se nám podaří naplnit své životní sny, či se vše změní v noční můru? Můžeme bojovat za lepší osud pro sebe a své blízké, nebo je lidskou sudbou jen přijímat to, co je nám předurčeno?