Určitě to znáte. Stačí se kouknout na děti, když si hrají. Mluví se svými hračkami a sami si za ně odpovídají. Jejich hračky mluví. Opravdově. Je to přirozené, všichni se tak učíme, lépe si hlasitým opakováním pamatujeme. Každý z nás má nějakou berličku, která mu pomáhá utřídit si myšlenky a nezapomínat. Někdo fotí, někdo mluví s kytkami, někdo sbírá kamínky a já si pořizuju věci. Ne ty, které beze smyslu leží na poličkách a postupem času se mění na prázdné lapače prachu. Ale ty, které potkávám a používám každý den. A ony mi na oplátku každý den opakují drobnosti, na které občas zapomínám.

Přibližně před sto lety navrhla Klara Zetkin, aby se slavil Mezinárodní den žen. Bylo to po demonstraci amerických žen, které bojovaly za volební právo a proti diskriminaci žen v práci. Uběhlo pár desítek let a tento svátek se začal slavit i v Československu. Každá žena je ráda, když dostane květiny a dárek. Jenže kvůli tomu, že byl tento svátek více méně spojen s komunistickým systémem, po roce 1989 se od jeho slavení v zaměstnáních upustilo. V některých rodinách oslava 8. března přetrvala a jinde se zaměřili spíše na obnovený Svátek matek. Tak jako my. Jenže letos mě dcery překvapily, protože mi z ničehož nic 8. 3. ráno poblahopřály k svátku. Zamyslela jsem se nad jejich věkem a také jsem jim popřála. Měla bych jim něco koupit, šlo mi hlavou. Třeba nějaké květiny. Ty řezané brzy zvadnou, tak jsem jim koupila voňavé hyacinty v květináči, zrovna ve fázi poupat. Starší dcera brblala, že se o ně bude muset starat, a že toho už má i takhle dost. Když jsem se jí nabídla, že jí je budu zalívat, vzala je na milost.

Dříve jsem si kupovala, četla spousty psychologických knih, jednu za druhou, ale v mém vnějším ani vnitřním životě se neměnilo nic. Když jsem měla začít podle knihy něco dělat, lekla jsem se a rychle si půjčila a zazdila načtené knihou další, dalším návodem na život, jaký jsem chtěla mít, žít. To bylo v 90. letech, kdy jsem žila jen v knihách a vlastně už od dětství, mládí, kdy jsem si nahrazovala nudný, šedý, všední (podle mě!), ale také těžký, ubíjející, vysilující (to už s nemocí) život zážitky, fantaziemi nejen z naučných knih. Jednou mi má psycholožka řekla: „Ale i všední, každodenní život se dá prožít velice duchovně.“ Tenkrát jsem nevěděla, o čem mluví. Pak se dály změny v mém vnějším životě a já téměř přestala číst, protože jsem konečně začala život PROžívat ne jen PŘEžívat, už tak i vnitřní život dostal potravu a knihy už mi nemusely oba životy suplovat. Spousty knih nahradily jen jednotlivé, pečlivě si je vybírám a tak mě mohou víc zasáhnout.

Je s podivem, že jsem si uprostřed nádherného jara vzpomněla na vánoce. Je tady jaro a já vzpomínám na vánoční čas. Ale proč ne.

Pro mně jsou vánoce časem, kdy bych se měla zastavit a zvolnit tempo. Vím, že jsou to hlavně svátky klidu, míru a Kristova zmrtvýchvstání a člověk by si je měl užít v kruhu rodiny, se svými dětmi, nejbližšími příbuznými a přáteli.

Tak jsem zas jednou jela naší MHD. Autobus nebyl plný, pár volných míst k sezení ještě bylo. Na jedné ze zastávek nastoupila starší paní. Je o ní všeobecně známo, že se ráda napije něčeho ostřejšího a potom je upovídanější a hlasitější, než je u nás na veřejnosti obvyklé. Často to bývá tak, že když tahle paní nastoupí, každý, kdo ji alespoň podle vidění zná, zpozorní v očekávání, co se zase bude dít.

Dnes mám svůj den. Ráno jsem se probudila s migrénou, nenašla jsem ve skříni své oblíbené tričko a když můj oblíbený hrnek s ranní kávou skončil na zemi, rozbrečela jsem se. Lítostí, smutkem a bezmocností. Proč já? Co jsem komu provedla? Proč se mi nic nedaří? Proč se proti mě celý svět spiknul? Takové a podobné otázky se mi líhnou v hlavě rychlostí blesku. Stop, říkám si, blikla má vnitřní kontrolka. Tohle už jsem přece zažila. Nadechni se a přemýšlej. Jak jsme se to učili?