– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Jak jsem v nemoci pečoval o zahradu

5. 9. 2017

Léto letošního roku bylo pro mě ze zdravotního hlediska kritické. Myslím tím zejména prázdninové měsíce červenec a srpen. Téměř celý červenec jsem nedokázal ve svém psychickém stavu jezdit z Kladna do Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice, kde vypomáhám jako pomocný Peer. Nedokázal jsem ani chodit udržovat naši zahradu v kladenské zahrádkářské kolonii. Tady mě sice zaskočila moje matka, ovšem za cenu, že se zhoršil stav jejího kolene, ve kterém má již 10 let voperovanou a zároveň už značně opotřebovanou endoprotézu. Během července musela místo mě alespoň obden chodit zalévat a stav jejího kolene se tak zhoršil.

Nevymlouvám se na svou psychickou chorobu a přiznávám svoji vinu. Psychicky jsem odpadl v nejméně vhodnou chvíli. V srpnu se můj zdravotní stav trochu zlepšil poté co mi můj ambulantní psychiatr nasadil silnější léky. Nabízel mi dokonce hospitalizaci v mé oblíbené léčebně v Sadské u Nymburka, ale tu jsem musel kvůli zahradě odmítnout. Nemohu přece na matce chtít, aby se v téměř 80 letech belhala o holi na zahradu a tam byt jen zalévala. Hospitalizovat jsem se tedy nenechal. Nejhorší na tom bylo, že mé psychické problémy přetrvávaly i v srpnu, třebaže po nasazení silnějších léků se aspon trochu zlepšily. Začal jsem od srpna jezdit do bohnického Peer – klubu až 3 x v týdnu. Přítomnost tam mě psychicky posilovala. Ale co zahrada? V srpnu ve své nemoci jsem tam chodil téměř denně. Během všedních dnů jsem šel hned ráno zahradu zalít a hned po poledni cestoval do Bohnic. A o víkendech pak celé dny trávil na zahradě a podařilo se mi ji dokonale vyplít, což by moje nemocná a stará matka nedokázala. Byly to hektické dny. Ale to hlavní se podařilo. Udržel jsem alespoň prozatím zahradu i v nemoci pro naši rodinu. V zahrádkářské kolonii totiž platí jedno pravidlo: Nestaráš se o zahradu a tudíž nemáš na ni nárok a my zahrádkáři máme plné právo Ti zahradu sebrat. Pravidlo je sice spravedlivé, ale také nemilosrdné. Jsi nemocný a nemůžeš se o svou zahradu starat? To nikoho nezajímá. Zahrada prostě musí být v pořádku a udržovaná. Co mi zbývalo? I v nemoci jsem na zahradu téměř denně v srpnu chodil a pracoval tam někdy až za hranicemi svých sil. Totálně mě to vyčerpávalo, spíše ovšem psychicky než fyzicky. Žel někteří zahrádkáři tohle pochopit nedokázali. Jejich kritické poznámky ke mně samotnému i mé zahradě jsem měl takřka denně na talíři. Deptalo mě to. Ale zbývalo jediné. Vydržet! Vydržel jsem a zahradu dal do pořádku. Alespoň prozatím. Ale už teď se děsím toho, že podobná situace se bude v budoucnu opakovat. A jak to potom dopadne? To si nedovoluji posoudit.

Luboš Hora-Kladno