– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Můj letošní kritický srpen -seriál-část 3

9. 9. 2019

Po patnácti letech znovu do Horních Beřkovic

Když mě propouštěli z chirurgického oddělení kladenské nemocnice, vůbec jsem netušil, že moje srpnová anabáze po zdravotnických zařízeních bude mít téměř okamžité pokračování. Navíc do míst, kde jsem si v minulosti něco ,,odseděl" i vytrpěl-do Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Mé vzpomínky na doby, kdy jsem se tam dobrovolně-nedobrovolně léčil byly stále příliš živé. Především na to jaké je tam drsné prostředí. Tady v Beřkovicích mi před 25 lety bez mé žádosti sami lékaři přiznali plný invalidní důchod. Ovšem za cenu, že jsem tu musel strávit tři čtvrtě roku. Dodnes dost dobře nechápu, jak jsem tam tenkrát tak dlouho mohl vydržet. Osobní svoboda je totiž v pomyslném žebříčku životních hodnot jasně na prvním místě. A právě té se v beřkovické nemocnici silně nedostává. Ještě jsem si pamatoval jak ošetřovatelé ráno po budíčku zamkli pokoje a pustili vás do nich až na spaní. Vy jste pak chodili celý den po nemocniční chodbě bez jakéhokoli cíle sem a tam. A jaká bída o kouření tam vždy byla. Bylo zcela běžné, že jednu cigaretu kouřili i tři pacienti. A vycházky ven do parku? Až po určité době a pouze společné s doprovodem ošetřovatele. To všechno jsem si uvědomoval, když se mnou jela sanitka z kladenské nemocnice a měla jediný cíl -Psychiatrickou nemocnici v Horních Beřkovicích.

Ale jak vůbec k té mé nedobrovolně dobrovolné hospitalizaci v Beřkovicích došlo? Po propuštění z kladenské chirurgie jsem byl doma jediný den. Večer jsem se ještě u mamky navečeřel a pak odešel o tři patra výše do své garsonky. Moje další vzpomínky jsou hodně zamlžené. Vůbec nevím proč jsem pozdě večer odešel ze svého bytu ven. O tom v jakém jsem byl stavu, svědčí fakt, že na každou nohu jsem si obul jinou botu i to, že jsem si vzal ,,občanku", kterou normálně vůbec ven nenosím./jaké štěstí, že jsem ji neztratil/. Na to co se dělo venku se vlastně nepamatuji. Teprve později už v Beřkovicích jsem se od lékařů dozvěděl, že jsem se choval nějak nenormálně a divně a proto mě sanitka odvezla znovu nejprve do kladenské nemocnice. Jednání s kladenskými lékaři si už pamatuji. Evidentně si se mnou nevěděli rady. Řešení měli jednoduché. Okamžitá hospitalizace na psychiatrii. Ještě si pamatuji, že jsem se tomu snažil bránit ,,zuby nehty". Vše marné. Zase mě čekalo cestování sanitou. Tentokrát ovšem ne jen po našem městě, ale trochu dál./Z Kladna je o do Beřkovic přesně 45 km. Vím to dobře, protože, kdysi jsem tam a zpátky jezdil občas na kole na návštěvy známých pacientů/. A už sedím v Beřkovicích na příjmu a čekám na doktora. Bude žurnální, protože je hluboká noc. V koutku duše ještě doufám, že když nepodepíšu dobrovolný vstup, nemůže a nesmí mě přijmout. Žádné průšvihy přece zásadně nedělám. Vše dopadlo jinak. Dobrovolný vstup jsem sice nepodepsal, ale přesto mě záhy dva ošetřovatelé odvádějí na oddělení. A já si ještě při vstupu stačím všimnout plechové tabulky s nápisem NEKLIDOVÉ ODDĚLENÍ.

Luboš Hora-Kladno