– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Již téměř 7let pracuji ve spolku ,,Dobré místo“

1. 10. 2019

Ve spolku ,,Dobré místo“ pracuji nepřetržitě už asi 7let/ze všech jeho zaměstnanců, kromě šéfa Jožky Gabriela nejdéle/. Zažil jsem už tři stěhování do jiných působišť. Kdysi, krátce po vzniku ,,Dobrého místa“ jsme začínali na pražském Ondřejově. Pak jsme se stěhovali do Modřan a následně do Bulharské ulice ve Vršovicích. Nakonec jsme skončili v areálu Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice. Tady se mi ze všech našich působišť líbí zdaleka nejvíce. Máme tu k dispozici celý jeden pavilon, konkrétně číslo 19 a je tu zdaleka největší možnost bohatého zájmového vyžití nejen pro zaměstnance, ale i pro pacienty, které my zaměstnanci jako tzv. Peeři máme na starost.

V Bohnicích působím už asi tři a půl roku. Kdysi na Ondřejově a později i v Modřanech a Vršovicích jsem měl jedinou funkci redaktora webových stránek www. lidemezilidmi.cz. Takto jsem začínal i v bohnické léčebně. Po krátké době jsem ale začal pracovat jako Peer v místním Peer -klubu. Tam pracuji už přes tři roky. Spolu s kolegyní Janou Větrovcovou zase ze všech Peerů nejdéle. Dost dobře, nedovedu pochopit,jak je to možné, když jsem nejproblémovějším zaměstnancem, který má často psychické problémy a díky tomu některé služby vynechává. V Bohnicích mi to ale vyloženě sedí. Jsou tu skvělí kolegové zaměstnanci. S nikým jsem za těch tři a půl roku svého působení v bohnické nemocnici neměl žádný, ani malý konflikt. Tohle se mi v době před více než 25 lety , kdy jsem ještě neměl přiznaný invalidní důchod, tedy určitě nestávalo. Tenkrát jsem vystřídal celou řadu nejrůznějších zaměstnání a konfliktů se spoluzaměstnanci i vedením bylo víc než dost. Přitom jsem stále stejný, se stále stejnou diagnozou- těžkou až extrémní poruchou osobnosti a moje chování někdy přímo ke konfliktům vybízí. Tady k nim ale kupodivu nedochází. Jak je to možné, když jsem stále ,,takový jaký jsem“ a moje porucha se nijak nezlepšila za těch více než 25 let, co mám invalidní důchod. Hlavní důvod společné práce bez konfliktů s ostatními spoluzaměstnanci vidím v tom, že tady se jedná o tzv. chráněné zaměstnání a mými kolegy jsou vlastně jen lidé s duševním onemocněním. Tady nemůže nikdo nikomu nic vyčítat. Každý má své problémy byť každý asi trochu jiné. Tady jsme všichni takříkajíc ,,na jedné lodi“ a nikdo se nad nikoho nevyvyšuje. Mí kolegové zaměstnanci mě berou takového jaký jsem, nikdo mi nic nevyčítá, třebaže by dost často mohl. Ale tady v ,,Dobrém místě“ se to prostě nedělá. Tady naopak podporuje jeden druhého. Proto nikde jinde než v ,,Dobrém místě“ bych pracovat nechtěl a to ani v případě, že bych měl třeba desetinásobně větší finanční příjem. Dobří a chápající kolegové v zaměstnání to je mnohem víc než sebevětší finanční ohodnocení. To už jsem za ta léta, strávená v organizaci ,,Dobré místo“ myslím pochopil více než dostatečně.

Luboš Hora-Kladno