My byli jiní aneb porovnání naší a současné generace dětí a mládeže

To je pro ni oproti nám -současným padesátníkům jistě velká výhoda, ale …. Taková výhoda i další veškeré technické vymoženosti mohou zároveň působit i negativně. Současné děti, když potřebují nějaké informace , jednoduše se jen připojí k internetu a tam najdou prakticky vše co zrovna potřebují. My naopak museli pracně obcházet městské knihovny a tam složitě shánět potřebnou literaturu pro získání potřebných informací. Bylo to sice podstatně složitější, ale přece jen k něčemu dobré. Vytvářel se tím u nás vztah k literatuře a knihám vůbec. Četli jsme zdaleka nejen potřebnou literaturu, ale i knížky zábavné, dobrodružné. Především pro ně jsme téměř všichni navštěvovali knihovny i si knížky navzájem půjčovali. Já osobně jsem šel dokonce až tak daleko, že jsem dobrodružné knížky kvalitních a renomovaných autorů dobrodružné literatury v chlapeckém a dospívajícím věku sbíral. Dodnes mi zůstala beze zbytku kompletní sbírka knih Jaroslava Foglara i nekompletní sbírky knih Karla Maye, Jula Verna, Zane Greye, nebo třeba našich ,,klasiků“ dobrodružné literatury Eduarda Štorcha, Františka Běhounka, nebo Františka Flose. A dnešní mládež? Ta jak jsem zjistil, klasické knížky nečte prakticky vůbec. Proč by také měla, když má k dispozici internet, na kterém lze nalézt téměř vše. Internet je jistě velkou technickou vymožeností, ale může působit a také působí na mládež i negativně. Jako člověk, který v již dospělém věku celá desetiletí s mládeží pracoval ať už profesionálně jako učitel i vychovatel, nebo dobrovolně a zadarmo jako vedoucí kroužků, nebo fotbalový trenér, mám slušné zkušenosti s tím, jak dnešní děti tráví volný čas. Dokáží prosedět denně celé dlouhé hodiny u počítačů, brouzdat po internetu, nebo hrát brakové počítačové hry, často plné násilí. Považuji dnes za štěstí, že naše generace počítače, nebo internet vůbec nepoznala. My ve volném čase byli prakticky pořád venku, hráli fotbal, nebo hokejbal, když už ne organizovaně v klubech, tak pak určitě na pouhých, často nevyhovujících pláccích, na jaké by dnešní mládež hrát nikdy nešla. Ta, když už se rozhodne sportovat, potřebuje k této činnosti veškerý komfort, čímž myslím nejen dokonalá sportoviště, ale i dokonalou, často vyloženě značkovou výstroj. Tento komfort ale většinou kvalitní a hlavně maximálně bojovný výkon nezaručuje. Co se týká samotného sportu, tak právě bojovnost a zápal pro hru to je to hlavní co dnešní mládeži chybí. Vzpomínám na doby svého chlapectví, kdy jsme si sami organizovali zápasy i celé turnaje hráčů většinou nikde neorganizovaných mezi čtvrtěmi našeho města. S něčím podobným se u současné generace vůbec nesetkáte. Dnešní děti i Ti dospívající jako by v tomto směru jaksi zlenivěli. Sami si nedokáží zorganizovat nic a pokud už sportují, jsou vyloženě odkázáni na to, co jim nabídnou v řádných zaregistrovaných oddílech. A ještě jeden osobní postřeh na závěr. I za nás byly mezi dětmi, nebo spíše mezi jejich rodiči jisté majetkové rozdíly. Zdaleka ne však takové, jako jsou dnes. Jako trenér u mládeže mám nejednu zkušenost, že když některý z mých svěřenců neměl vyloženě značkovou výstroj, byl mezi spoluhráči, kteří ji měli považován za někoho méněcenného. Co na tom, že odváděl lepší výkon a hrál lépe. U spoluhráčů to byl téměř povl. Zde se ale jedná o neduh celé společnosti, který se přenáší už i na děti. Hodně jednoduše to lze vyjádřit slovy: ,,Není důležité něco umět, ale něco mít.“ Takto, prakticky doslova jsem to nejednou slyšel nejen z úst dětí, ale především těch dospělých, kteří by měli na mládež výchovně působit. Je však na výše uvedeném výroku něco výchovného?